Česky English Deutsch Netherlands

Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Společenské centrum U Cinků čp.15

Kulturní a společenské centrum U Cinků čp. 15

Obec Ledčice se podařilo zachránit a uvést do provozu secesní selský dům čp. 15, chráněnou kulturní rodina Cinkeova památku, který je posledním dochovaným původním stavením v naší obci dosud nepostiženým „modernizací“. Cítila jako nezpochybnitelnou morální povinnost, postarat se o stavbu, kterou vybudovali, udržovali a obývali naši předkové, a která je optickou i duchovní dominantou západní části návsi. Její neutěšený stav svědčil o mnohém.
Dům pochází z první poloviny devatenáctého století, kdy patřil významné místní rodině Cinků. Vyznačuje se mnohými historickými a urbanistickými hodnotami. Tvoří zároveň nedílnou součást historické návsi bezprostředně navazující na areál pseudorenesanční budovy školy a barokní masu římskokatolického kostela svatého Václava, který je rovněž chráněnou kulturní památkou opravenou v letech 1999/2000. Dům v havarijním stavu a po dlouhých jednáních obec v roce 2004 odkoupila od tehdejší majitelky, která jej chtěla zbourat a pozemek využít jako nové stavební parcely. Část hospodářských budov už proto podlehla demolici. Zmizela typická dřevěná pavlač, chlévy a další zázemí secesního stavení. Přesto se díky dotacím od roku 2005 podařilo vzácný architektonický skvost zachránit. Byl restaurován původní krov a poškozená místa lokálně opravena a doplněna, za přísného dodržování tradičních tesařských postupů. Také střešní krytina je obnovena. Celý objekt byl odvodněn. Přízemní klenby byly zachovány a opraveny, přezděn byl zadní štít z pálených cihel. Při odklízení suti v těchto místech byla objevena původní pec. Schodiště do patra bylo provedeno stejně, jako bývalo a zdejší zděné zábradlí v plném rozsahu zůstalo zachováno.
Vnitřní omítky musely být obnoveny stejnou metodou, jako se dělávaly v minulosti. Takže jsou vápenné, štukové, s historické fotobílým vápenným nátěrem. Všechny původní dveře, stejně jako dochovaná okna a obložky zárubní, byly repasovány. Podlaha v síni a v klenuté místnosti je částečně obnovena z cihlově červených pálených dlaždic. Dřevěné podlahy jsou provedeny jako tradiční, tedy z pětadvacet centimetrů širokých prken. Dostavěno bylo celé bývalé křídlo s pavlačí, na kterou navazuje terasa a kočárovna. Ta vždy v tomto stavení bývala. Jsou hotové všechny vnitřní prostory, obnovena původní chlebová pec, znovu stojí klenutá vjezdová brána, vzniklo i kvalitní zázemí. V patře je nový sál s nádherným pohledem na dřevěnou vazbu střechy, upraven byl i přiléhající venkovní terén a mnohé další. Obnovená památka dnes slouží nejen místním lidem a návštěvníkům jako informační, kulturní a společenské centrum, ale také jako malé muzeum středočeského a podřipského venkova.
Historie to nejsou jen významné události a důležité milníky. Je to také cosi jemnějšího, těžko uchopitelného. Něco, co zrcadlí běžný život našich předků - stará zažloutlá fotografie, dečka, zděděný mlýnek na kávu, či jiná dějinně pominutelná cetka. Věci, maličkosti a příběhy, které netvoří „majestát“ učebnic dějepisu. Život je dnes úplně jiný než kdysi. Pravda, je pestřejší, ale také rychlejší, povrchnější, konzumnější a poněkud lhostejnější. Už z toho důvodu jsme u nás v ledčické „patnáctce“ otevřeli stálou výstavu „Bejvávalo“, která nás zavádí do domácnosti doby minulé, do nostalgického poklidu a pospolitosti „starých zlatých časů“. Ocitáme se ve světě poklidné atmosféry, která odjakživa dělala domov domovem. Naši předkové totiž podvědomě tušili, že příjemnost a útulnost bydlení nespočívá v luxusním vybavení, ale v detailech a v maličkostech, doprovodné foto které je pak doprovázely celý život. Svůj domov řešili tak, aby vyhovoval všem členům rodiny a aby se v něm cítili dobře a svobodně. Esteticky bývalo bydlení uspořádáno nikoliv „na efekt“, jak je tomu pohříchu dnes, ale tak, aby bylo příjemné a útulné. Na vesnici mělo zařízení bytu vždy prostý ráz. Vše bylo jednoduché, levné, ale řemeslně naprosto perfektní. Proto se také těch předmětů až do dneška dochovalo poměrně mnoho. Fortelný nábytek, který vydržel po celý život a mnohdy se i dědil, většinou zhotovil někdo ze vsi. Hodně dokázal zhotovit sám hospodář. Ozdobné maličkosti, které domov proteplily a dokážou ještě dnes pohladit po duši, bývaly záležitostí paní domu. Tehdejší pečlivě udržovaná domácnost, to byl dokonalý smysl pro prostou i účelnou a jednoduchou krásu věcí. Všechny ty staré předměty, které ledčičtí patrioti na výstavu věnovali, nebo zapůjčili, vyprávějí o polozapomenuté době, do níž náležely a kde tvořily domácí „útulno“, poezii starých časů vonící moudrostí našich babiček. doprovodné fotoJe tu zastoupena hrnečky, idylickými obrázky důstojně se tvářících prarodičů, kraječkami, cedníky, duchnami a kdo ví, jakými dalšími „nepotřebnými krámy“, kterých se ale dotýkáme s naprostou pokorou a úctou. Je to tím, že se staly záležitostí srdce, mají svůj příběh, doba je zjemnila a dala jim duši. Jsou svědectvím o minulosti a šikovných rukách našich předků. Kniha V dobovém interiéru kuchyně, ložnice a „parádního pokoje“ si daly dostaveníčko desítky předmětů evokujících dobu, která už patří do trochu nostalgických a romantických vzpomínek: gramofon na kličku, vyšívané „kuchařky“, půvabné kloboučky a rukavičky, ve kterých babička „honila parádu“, dědečkovi „rajtky“, či kroj selské jízdy, ve kterém statkář Václav Švehla v květnu roku 1868 až do Prahy doprovázel řipský základní kámen k Národnímu divadlu.
Těch věcí je tu mnoho a všechny s odstupem času vlastně plní funkci nejen materiálního, ale především duchovního spojení s generacemi našich předků. Poznáváme z nich, jak pracovali a bavili se, jak bydleli, jak se oblékali, kolik měli dětí, co jedli, jako prožívali smutek či veselí.

doprovodné foto doprovodné foto doprovodné foto
doprovodné foto doprovodné foto doprovodné foto
doprovodné foto doprovodné foto doprovodné foto
doprovodné foto doprovodné foto doprovodné foto
doprovodné foto doprovodné foto doprovodné foto


Slavnostní otevření památkově chráněného venkovského stavení čp. 15

Na Podřipsku v krásném kraji jsou vám pěkné vesnice,
mezi ně však v prvé řadě patřej naše Ledčice.
To je obec jako klícka, musí uznat každá z vás,
co vám o nich zpívat budu, to není žádný špás.
Kdo by nám ji hanět chtěl, ten by odsud jel,
každej řádnej Ledčičák na cestu by pěl:
Ledčice, Ledčice, Ledčice, vy jste moje rodná ves.
Kdo by vás jen jednou pohaněl, ať pokouše ho pes.
Úryvkem z Ledčické hymny jsme dne 14. září 2013 zahájili sešlost, při níž jsme otevírali secesní selské stavení v čísle doprovodné foto popisném 15. Slavnostní atmosféru odpoledne umocnila Truvérská mše Petra Ebena v podání Ledčického příležitostného sboru pod taktovkou Báry Novotné a za doprovodu instrumentalistů.
Je letitou tradicí, že k významným dnům vždycky něco připraví také děti z ledčické mateřinky a základní školy. Pod vedením paní učitelek předvedly pásmo veršů.
Děti na pódiu vystřídali pan Bedřich Kabriel a jeho manželka Kristína s Ivankou Plickovou a starostkou Ledčic Jiřinou Michovskou, aby pokřtili a do světa čtenářů vyprovodili knížku Ivanky Plickové, nazvanou Ledčice na Podřipsku v proměnách času. Publikace vyšla i díky štědrému finančnímu daru Bedřicha Kabriela, jednoho z potomků rodiny Cinkeovy.
Kniha pokřtěná vodou ze Srbovic studánky se těšila velkému zájmu návštěvníků staročeského jarmarku.
Od 15. srpna do 9. září 2013 se na obecním webu hlasovalo o názvu „patnáctky“. Projekt, podle něhož se několik let historický objekt v centru obce rekonstruoval, byl vypracován pod oficiální hlavičkou Obnova hospodářského stavení na kulturní a společenské centrum obce. Jde o název dlouhý, a přiznejme si, sice vhodný pro technickou dokumentaci, nikoliv pro místo, kde se budeme scházet na různých akcích, které obohatí a zpestří náš život.
Nabízely se tři možnosti:
1) U Cinků – Cinkovi byli prvními majiteli nemovitosti. S Ledčicemi jsou neoddělitelně spjati. Jelikož jde o památkově chráněný objekt, v zájmu zachování historické paměti by mu toto jméno slušelo nejvíce. Ostatně, říkalo se mu tak už v minulosti.
2) Lindovna - Slečny Lindovy usedlost koupily jako konfiskát. Byť o nich víme poměrně dost, nejsou s ní tak úzce spojeny jako rodina Cinkeových.
3) Patnáctka - toto označení za dobu, kdy v objektu probíhaly práce zaměřené na jeho obnovu, zlidověl. Ozvaly se zejména muži prohlašující: „Chodili jsme na pivo do čtrnáctky, proč za kulturou nechodit do patnáctky?!“
Označení podle číslovky je příliš obyčejné a v konečném důsledku pro návštěvníky obce, pro turisty, kteří tudy jedou k doprovodné foto Řípu, nic neříkající. Generacím příštím je třeba zanechat takový, který vyplývá z minulosti Ledčic.
Jak jste v referendu rozhodli? Do hlasování se zapojilo 146 občanů. Z toho poslední variantě, tedy Patnáctka hlas dalo 24,7 procent - tj. dostala 36 hlasů.
Druhá možnost - Lindovna - se líbila 26,7 procentu návštěvníků webu, což představuje 39 hlasů.
Většina rozhodla pro návrat ke kořenům. Sedmdesát jedna účastníků našeho domácího referenda, což je 48,6 procent hlasujících, rozhodlo pro název U Cinků. A tak dům z první poloviny 19. století, jenž je posledním dochovaným původním stavením v Ledčicích, zachráněný díky dotacím, se vrátil do své minulosti, ke svému rodnému jménu, aby obohatil naši současnost a abychom jej jako součást historické paměti zachovali generacím příštím. A myslím, že nejen Ledčičáků.
Prohlídka U Cinků byla zahájena módní přehlídkou modelů z tvůrčí dílny návrhářky Petry Pilařové. Pokud by snad někoho udivilo, proč právě módní přehlídka otevírala vesnický statek, pak vězte, že v něm žily a pracovaly slečny Lindovy, dámské krejčové, které pamatují zejména střední generace žen.
Děti byly prvními diváky v novotou svítícím společenském sále, kde na ně čekali včelí medvídci z Divadla věž, které se prý jednoho krásného dne zrodilo z lásky a nezadržitelné touhy hrát. Katka a Vlastík, dva mladí lidé, jej založili před deseti lety. Už tehdy si přáli oživit jeden z nejoblíbenějších večerníčků - pohádku Příhody včelích medvídků.
Chléb, který už voněl celým stavením, nebyl od včelích medvídků. Ledčický pecen v obnovené chlebové peci upekla naše mladá pekařka Kateřina. doprovodné foto
Těm, kteří zůstali na školním hřišti a s prohlídkou stavení U Cinků si dali na čas, vyhrávali Staročeští heligonkáři z Vrutice, kteří se přátelí s ledčickými heligonkáři.
Komentovanou prohlídku rekonstruovaného statku zajistil zástupce firmy MURUS MONUMENTA RENOVAMUS. Firma měla nad rekonstrukcí technický dozor a také vypracovala projekt dostavby a postarala se o autorský dohled.
V Ledčicích máme také aktivní kynology. Třebaže koncem prázdnin pořádali tradiční Den dětí a zvířat, jejich chlupáči na slavnosti, jak se lidově říká, pobyli a ukázali, jak probíhá výuka v psí škole. Ostatně, poslouchat se musí i tam. Ukázky z výcviku komentoval předseda kynologické organizace Jiří Bušil.

Proč srdce mi buší a krve mé var
v bouřlivý klokot se mění,
zřím-li tvých mohutných perutí pár,
slyším tvé vrtule hřmění?
Ukázkou z „leteckých“ básní a písní ledčického rodáka Ludvíka Láta ze sbírky AVIA jsme přivítali ledčického místostarostu Josefa Milera. Mnozí jej znají také coby podplukovníka, stíhacího pilota československé a později české armády, který se proslavil i v zahraničí, kde jako člen legendárního Display Teamu Armády České republiky předváděl umění našich stíhačů. Od raného dětství se věnuje leteckému modelářství.
Po něm nastoupila jednotka našich dobrovolných hasičů a chlapcům a děvčatům nabídla vyzkoušení hasičské techniky.
Zvláště silnější část publika zaujala vystoupení studia Pole Dance z Roudnice pod vedením Lucie Málkové a Martiny Šídové a jejich žákyně, která - mimochodem - za sebou měla necelých 20 hodin tohoto oblíbeného sportu - Kláry Schovancové. Poté mužské oko potěšily ladné křivky Lucie Málkové a nakonec i Martiny Šídové. Nadšené výkřiky dokazovaly, že přinejmenším silnější část publika náležitě ocenila, jak pole dance krásně tvaruje celé tělo. Spojuje posilování, tanec, gymnastiku a akrobacii.
Závěr patřil ohni. Zpestřila jej ohňová show taneční skupiny Firelowers z Prahy. Její členové vystupují také se světelnou show.
A pak se tancovalo a zpívalo za doprovodu Dvořákovy verandy.

doprovodné foto doprovodné foto doprovodné foto


Slovo starostky na uvítanou

Vážení a milí spoluobčané, drazí hosté,
dovolte mi, abych Vás jménem obce a jejího zastupitelstva, i jménem svým, přivítala v den otevření našeho kulturního a společenského centra.
Letos si připomínáme 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Učení bratři vzdělávali náš slovanský národ, vytvořili pro něj první slovanské písmo a církevní jazyk - staroslověnštinu. Slované obývající Velkou Moravu je přijali za své učitele a společně s nimi se vydali na dlouhou cestu k moudrosti. Díky nim se naučili číst a psát, díky nim poprvé porozuměli slovům bohoslužby a mohli tak dospět k duchovnímu naplnění. Zásluhou věrozvěstů se z našich předků stali vzdělaní a rozumně myslící lidé.
Podobně jako svatý Cyril a Metoděj, kteří se výrazně zapsali do dějin většiny slovanských národů a kteří také stáli u počátků naší státnosti, se my jako obec dnes hodláme zapsat alespoň do dějin našeho regionu. A to otevřením a zpřístupněním památkově chráněného stavení v čísle popisném 15 nejen Vám ledčickým, ale i těm, kteří k nám na Podřipsko přicházejí.
Možná je troufalé přirovnávat se k věrozvěstům. Navzdory tomu se domnívám, že z pohledu historické paměti národa je to, co jsme tady dokázali, důležitým příspěvkem, který ji pomůže zachovat pro generace příští. Dnes do ní vkládáme z hlediska takzvaných velkých dějin možná nepatrný, nicméně důležitý prvek, jenž se za-slouží o obohacení kultury a společenského dění nejen u nás, ale také v našem regionu. Ráda bych v krátkosti vysvětlila, jak se nápad vybudovat v památkově chráněném objektu kulturní stánek zrodil.
Na samém počátku šlo o záměr zachránit jeden z mála nejstarších domů v naší obci jako odkaz příštím pokolením a starými metodami začít opravovat národní kulturní památku. Ostatně, kdo jiný než obec by tak měl učinit!? No řekněte, kolik současníků si na něco takového troufne? Snad jen pár opravdových nadšenců.
Na myšlenku vybudovat zde společenské centrum jsme připadli až poté, kdy jsme přemýšleli, jak objekt prakticky využít. Zpracovaná studie z dílny firmy MURUS – MONUMENTA RENOVAMUS, projekce, spol. s r. o. ukázala, že navržené kulturní centrum, které obci chybí, by mohlo být dobrou volbou. Následně byl dopracován projekt, na jehož základě jsme získali stavební povolení a mohli jsme se pustit do díla. Jelikož bylo nezbytné z bývalého hospodářského stavení odklidit obrovské množství odpadu, museli jsme práce rozdělit do dvou etap. První žádost o finanční příspěvek jsme do Fondu rozvoje obcí a měst, šlo o nabídku vyhlášenou Krajským úřadem Středočeského kraje - podali v roce 2011 a druhou v roce 2012. V obou jsme uspěli. Díky tomu dnes uvidíte konečné zhodnocení našeho úsilí. Zdůrazňuji, že bez finanční pomoci našeho kraje bychom tuto stavbu z vlastního rozpočtu v žádném případě uhradit nemohli!
Jsem opravdu moc ráda, že tato, přiznejme si otevřeně, pro některé naše občany tak trochu kontroverzní stavba, byla zdárně dokončena, a že i ti, kteří jí nebyli nakloněni či jí dokonce zcela odmítali, záhy uznají, že zařízení takovéto druhu u nás chybělo. Také slýchávám, zda si na sebe vydělá. Je to podobné jako se školskými zařízeními. Výdělečná nejsou a přece se jich nezbavujeme. Dokážete si představit, že bychom je v obci neměli? Asi ne.
Obecně, tak jako stát podporuje školství a kulturu, měly by i obce dbát na to, aby se zmíněné oblasti rozvíjely. Bohužel, ne vždy tomu tak je, jak jsme toho svědky zejména v malých obcích. Plně si uvědomuji, že nás všechny čeká ještě spousta práce. Třebaže jsme za poslední desetiletí odvedli pořádný kus práce, hotovo rozhodně ještě nemáme. Vše se také odvíjí od finančních prostředků, které má obec k dispozici. Pokud nebudeme využívat dotace, z vlastního rozpočtu, vzhledem ke stálým mandatorním výdajům, toho moc nepořídíme.
Rovněž na stavbu v č. p. 15 v letech 2005-2013 jsme v maximální možné míře využívali finanční příspěvky od MK ČR, MMR ČR a Krajského úřadu Středočeského kraje. Na dotacích jsme v průběhu posledních devíti let získali devět a půl milionu korun. Z vlastních prostředků jsme do projektu vložili dva miliony.
Někdo může namítat, že finance mohly být použity na opravu komunikací. Bohužel, nemohly. Dotace jsou totiž vázány přísně účelově a mnohdy na to, co bychom potřebovali, vyhlášeny nejsou. Zkrátka a dobře, tak už to u nás v Česku chodí. Tím rozhodně nezpochybňuji potřebu nových chodníků. Za neméně důležité však považuji, aby lidé spolu komunikovali, setkávali se při kulturních a společenských událostech. A kde jinde by to mělo být, než v takových zařízeních, k nimž se zařadí i to, které dnes společně otevřeme. Myslím si, že i tento způsob kontaktu s lidmi přispívá k jejich lepším vztahům. Obzvláště v současné vypjaté době, kdy si naše ekonomika nestojí zrovna nejlépe a šetří se doslova na každém kroku.
Touto cestou bych chtěla poděkovat dodavateli stavby firmě DIPOS, stavbyvedoucímu ing. Jakoubkovi, zástupcům firmy Murus ing. Vinařovi a paní architektce Humlíčkové, kteří dohlíželi na technické provedení stavby, všem svým spolupracovníkům, zastupitelům, zaměstnancům, občanům, kteří neváhali přiložit ruku k dílu a pomoci, kde bylo třeba. Dobrovolně, bez nároku na odměnu, zde odpracovali stovky hodin.
Zvláště děkuji zejména členům spolku ŘIP, kynologům, členům JSDH a dobrovolníkům, kteří zde celé dny na terénních úpravách dvora a při bourání v sousedství našeho kulturního centra. Také děkuji všem sponzorům za jejich finanční příspěvky, které nám významně pomohly tuto společenskou událost zajistit. Doufám, že jsem při výčtu všech, kteří se o náš kulturní stánek zasloužili, na nikoho nezapomněla. Pokud snad ano, rozhodně to nebylo úmyslně, a proto všem ještě jednou moc a moc děkuji.