Česky English Deutsch Netherlands

Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > Ledčice evangelické > Podřipští kacíři

Podřipští kacíři

   S velkou profesionální erudicí zpracoval téma evangelických nepokojů u nás na Podřipsku pan Otakar Špecinger, dovolíme si proto jeho článek použít jako zasvěcené a přesně popsané nahlédnutí do onoho dramatického období našich dějin:
   Po bitvě na Bílé hoře a třicetileté válce nastala u nás doba charakterizovaná všestrannou rekatolizací. Nesčetné sochy svatého Jana Nepomuckého, zprávy o pálení zapovězených knih jezuitou Antonínem Koniášem a podobně, to jsou některé z mnoha dokladů o tomto období, jak se s nimi shledáváme třeba právě na Podřipsku. Avšak ani nejdůkladnější čtenář Jiráskova „Temna“ si nedokáže dobře představit, jak doopravdy těžké to bývaly časy a nakolik jimi byl deformován život hospodářsky i duchovně deptaného venkova v osmnáctém století. Ukázkou tragédií, k jakým v oněch dobách leckde docházelo, a které byly z historie namnoze později uměle vymazány, může být událost z roku 1783. Došlo k ní na Podřipsku, kde navzdory značnému pronásledování nekatolíků se udržely po vesnicích četné evangelické skupiny, které se po vydání tzv. tolerančního patentu z roku 1781 císařem Josefem II. houfně hlásily o svá práva. Tito lidé nemohli být nadále pronásledováni vrchnostmi, avšak neštěstí spočívalo v tom, že je napříště naopak nenáviděli jejich bezprostřední katoličtí sousedé, podněcovaní dokonce občas i svými kněžími.
   V Krabčicích pod Řípem se ujal evangelický duchovní Samuel Paullini své funkce nedlouho po zveřejnění panovníkova patentu. Dne 19. června 1783 se pak dozvěděl, že obuvníkovi Saudskému z Cítova č. 86 zemřela manželka – a on že ji pochoval na hoře Říp, protože katolíci mu znemožnili pohřeb na svém cítovském hřbitově. To ovšem odporovalo platným nařízením a Paullini si proto ihned stěžoval u vrchnostenského lobkowiczského úřadu na zámku v Roudnici nad Labem, odkud obratem obdržel následující odpověď:
   „Velevážený pane pastore, poněvadž toto pohřbení odporuje císařským nařízením a ona mrtvola má být pochována na hřbitově katolickém, dávám Vám na vůli, abyste ji buďto v Cítově, anebo ve Ctiněvsi dal pohřbíti. O tom žádám pro sebe zprávu Vaši proto, abych si mohl vyžádati moci vojenské pro přenesení mrtvoly. Pohřbení je nutno vykonati ještě dnes kolem západu slunce. Proto račte, pane pastore, opatřiti u evangelíků jeden vůz s koňmi a pošlete jej spolu s několika dělníky kolem sedmé hodiny k jmenované hoře, aby mrtvolu vykopali. Konečně budiž postaráno o to, ať už se vykoná pohřeb v Cítově anebo ve Ctiněvsi, aby byl hrob vykopán týmiž dělníky nebo řádným hrobníkem. Žádám však, aby při tomto pohřbu nepovstal sběh lidu. Váš nejoddanější služebník, Herdiborský, vrchní.“
Jízdní poslové mohli strhat koně mezi Krabčicemi, Cítovem a Roudnicí – a vybraní lidé se brzy dali do práce. Krabčický evangelický pastor Paullini se rozhodl pro pohřeb v Cítově a odeslal lidi s nářadím a vozem na stráň Řípu. Vrchní ředitel roudnického panství Herdiborský tam mezitím naopak poslal vojenský oddíl. Setník s jednou jeho částí šel tedy napřed k Cítovu, podporučík s ostatními muži pak doprovázel vůz  s nebožkou (kterou předtím její manžel dopravil k Řípu pouze na trakaři a tajně). Bylo už dosti pozdě večer, když průvod vojáků, obklopujících povoz se zemřelou, dorazil bez úhony do Cítova. Avšak tam se místní katoličtí vesničané postavili proti jejímu pohřbení rázně na odpor. Došlo přitom k úplné bitce, při níž bylo několik vojáků z obou oddílů zraněno kosami a vidlemi – a vedle dalších raněných bylo střelbou a šavlemi zabito pět vesničanů. Mnoho lidí také zůstalo zmrzačených a jedna žena ještě navíc zemřela po třech dnech, nehledě na následující zatýkání, soudy a věznění některých dalších účastníků této tragické události.
   Teprve za tuto krutou cenu pak bylo možné zemřelou evangeličku pochovat na cítovském katolickém hřbitově. Krveprolití rozrušilo tehdy celý daleký kraj. Vinu na něm prokazatelně nesli někteří tehdejší katoličtí faráři z Podřipska, ale i sám roudnický vrchní. Předvídal totiž podobné bouře a původně sám nařídil, aby si vdovec Saudský pochoval manželku nikoliv na vlastním políčku, jak o to usiloval, ale naopak někde dál. Když se potom ovšem František Herdiborský musel znát k císařskému nařízení, bylo už pozdě. Při této příhodě zahynuly dvě ženy Kateřina a Magdaléna, jejichž další jména se už nepodaří zjistit. Z mužů byli vojáky zabiti Matyáš Pavlík, Matyáš Toms, František Kovařík a Martin Nedvěd. Všechna tato příjmení se na Podřipsku podnes často vyskytují, aniž by ale bylo známo, čí předkové byli tenkrát oběťmi onoho neblahého incidentu. Ostatně celá vylíčená událost upadla už dávno v zapomenutí a není nikde připomínána, ačkoliv měla tak zlé následky. A ani zdaleka nebyla jedinou svého druhu u nás. Jenže, čas přece zahlazuje i četné jiné, ba daleko větší a horší křivdy!
   Tolik pan inženýr Špecinger. K jeho řádkům ještě několik dalších poznatků.
   Onoho červnového dne roku 1783 při výše uvedeném masakru byli zastřeleni Matyáš Pavlík – podruh, Matyáš Toms – pastýř, Martin Nedvěd, Václav Pavlík – kočí a Kateřina Kamšíková. Poraněni byli: Magdalena Fišerová, která třetího dne poté svým zraněním podlehla, Antonín Mosr – podruh, byl zraněn těžce, Jan Černík – zedník, Matyáš Knyma – muzikant a Jiří Súchý – dobytkář toto drama přežili s lehkým zraněním. Událost, o které se Otakar Špecinger zmiňuje, nebyla, jak píše, v onom pohnutém „potolerančním“ čase jediná. Třebaže zákon umožňoval občanům přihlásit se k náboženství evangelickému, skutečnost byla jiná. Na příklad: 18. května 1783 se konal pohřeb podruha Jana Kolovského z Nové Vsi na hřbitov do Vepřku. Pohřbu se zúčastnilo asi třicet evangelíků. Ve Vepřku, jak uvádějí prameny, byly shromážděny zhruba 3 tisíce (?) katolíků, kteří kamením průvod napadli a pastora ztýrali. Tělo zemřelého pak muselo být pohřbeno až druhý den na zahradě jeho bratra v Nové Vsi. Jiný případ hovoří o tom, že v Roudnici byla 6. června pohřbena dívka z Dobříně. Tu katolíci po pohřbu vyhrabali a pochovali ji mimo hřbitov. Ještě téhož dne byla opět, tentokrát za vojenské asistence, pochována zpět na hřbitov. 4. srpna téhož roku zemřel ve Straškově jistý Jan Podrábský, který měl být 7. srpna pohřben. Ale pro odpor katolíků muselo být jeho tělo od brány hřbitova odneseno zpět domů. Teprve 11. srpna, za přítomnosti čtyř setnin vojáků, mohl být pochován.
   Čteme-li dnes tyto příběhy, ani se nám nechce věřit, že se udály přímo u nás, v místech, kde žijeme. Podřipští „kacíři“ totiž vždy tvrdohlavě lpěli na svém právu a na své víře, pro kterou neváhali třeba zemřít.