Zvony

   Ve věžní zvonici kostela svatého Václava zbyl do dnešních časů pouze jediný zvon z původních tří. Dnes slýcháme zvuk zvonů jen málokdy, ale dříve se zvonívalo pravidelně, a to v téměř každé obci. V místech, kde nebyl kostel, stály alespoň kapličky nebo jednoduché zvoničky. Lidé věřili tomu, že zvony dovedou zahnat neštěstí a měnit hlas stejně jako člověk. V dobrých časech je prý jejich hlahol plný radosti, v dobách zlých naopak naříkají a pláčou, o svátcích pak znějí slavnostně a majestátně. Zvony provázely člověka denně, a to doslova od kolébky po hrob. Vyzváněly na ranní mši, oznamovaly poledne, večer pak klekání. To už měl být každý hospodář z pole doma, protože tímto zvoněním obvykle končil pracovní den. Ale v tu dobu pádily domů i děti, aby je venku nechytila strašidelná bytost, klekánice.
    Kromě pravidelného denního zvonění zvony zněly i při mimořádných událostech – při slavnostech, při úmrtí a pohřbu, zvony vítaly vzácné návštěvy, bily na poplach, když vypukl požár, nebo když se blížil nepřítel. Ba dokonce se zvonilo, aby se rozehnaly bouřkové mraky. Toto pověrečné zvonění bylo sice zakázáno, ale zákaz se příliš nedodržoval. Proto 25. září 1788 císařské královské gubernium v Praze vydalo Socha anděla Spravedlnosti na kazatelně Bartoloměj zvon
nařízení podepsané Prokopem hrabětem Lažanským: „Jakož se u dvora proneslo, že v některých místech při povstávající bouři zvonění za znamení k modlitbě v obyčeji jest, což dílem jen k přestupování v té důležitosti dne 26. 11. 1783 prošlé všeobecné zápovědě vede, dílem ale proto zbytečné jest, že bouřky samy se oznamují a mocněji nežli všecek zvuk zvonů k modlení nabízející, pročež jest k vědomosti dáno, že při povstávající bouři zvoniti se nepovoluje.“
   Dávné zvony se kdysi vyráběly z bronzového plechu. Měly tvar válců a nýtovaly se. Odlévat se začaly až někdy od pátého století. Ve 12. a 13. století bylo odlévání zvonů ještě zdokonaleno a používá se víceméně beze změny dodnes. I tvar zůstává prakticky stejný a materiál, zvonovina, také. Je to směs 78 dílů mědi a 22 dílů cínu, která se v peci roztaví a lije do jam v zemi, ve kterých jsou předem připraveny formy z cihel, hlíny a písku. Hmotnost vlastního zvonu a srdce (to bývá nejčastěji železné), jež bije do jeho stěn, musí být v určitém poměru, přibližně 40 : 1. U některých těžkých a velikých zvonů se při zvonění nepohybuje zvony, ale srdcem zavěšeným uvnitř. Zkušení zvonaři dokázali odlít zvon tak, že vydával tón, jaký si přáli. Prakticky všechny zvony světa znějí v příjemné měkké mollové tónině. Snad i proto lidé zvonům rádi naslouchají.
   Zvon podle pověr nemělo vézt k určené zvonici volské ani koňské spřežení. Této nelehké práce se vždy ujalo několik desítek „pubescentů“ – nevinných a bezúhonných paniců – kteří zvon přemístili na velkém smyku, jakýchsi saních. Na jeho ližinách pak odsmykovali nový zvon až k patřičnému místu. Zvon byl vždy posvátnou věcí, tudíž se ho do jeho zavěšení nesměla dotknout „nečistá osoba, ani ženská, ani jiný neřád“. A kdo by chtěl nepoctivě získat kov na zhotovení zvonu, zemřel.
    Největší zkázou pro evropské zvony se staly obě světové války, neboť ty zvonům nikdy nepřály. Také v Ledčicích se v březnu roku 1916 naposledy společně rozezněly všechny tři zvony na věži kostela svatého Václava. Zůstal jen ten nejstarší, zbylé dva Rakouská státní ústředna kovů ve Vídni zrekvírovala právě tak, jako stovky jiných, aby je proměnila v děla. Škoda, že nebyly alespoň sňaty otisky ozdob a nápisů ze zabavených zvonů. Takhle víme jen z historických dokumentů, že největší ledčický zvon o výšce jednoho metru a průměru 1,06 m měl kolem koruny jednořádkový nápis: JOHANN GEORG KUHNER GOSS MICH IN DER KÖNIGLICHEN KLEINEREN RESIDENZ STADT PRAG 1762. Pod nápisem byl věnec s hrozny a vinným listím. Plášť zvonu zdobil reliéf s postavou svatého Václava a na opačné straně lobkowiczký znak s písmeny F. P. H. Z. S. F.V. L. (Ferdinand Popel Herzog zu Sagan Fürst von Lobkowicz). Okraj byl zakončen stojatými akantovými listy.
    Druhý zrekvírovaný zvon byl z původní trojice se svou výškou 60 cm a průměrem 64 cm ten nejmenší. Kolem koruny měl nápis RAČ DÁTI SWÉ POŽEHNÁNÍ PANE BOŽE WŠEMOHUCÍ. Zdoben byl křížem s Matkou Boží a svatým Janem. Na zvonu nebyl uveden žádný letopočet, ale určitě pocházel z 16. století.
   Na věži kostela zbyl zvon jediný, střední velikosti, ze všech nejstarší. Jeho výška i průměr je osmdesát centimetrů, má nohu s pletenou ozdobou a kolem koruny dvouřádkový latinský nápis: ANNO DOMINI 1508 QUI ME FECIT BARTOLOMEUS NOMEN HABET IN NOVA CIVITATE PRAGENSI – EX HOC LAUS DEO PATRI OMNIPOTENTI (Léta Páně 1508 ten, jenž mě ulil má jméno Bartoloměj na Novém městě pražském – buď chvála Bohu Otci všemohoucímu). Pod nápisem je reliéf s postavou svaté Barbory.
    Roudnický probošt, který zastával svůj úřad v letech 1902 až 1947, Páter Kotrch, uvádí ve své písemné pozůstalosti, že za první světové války byly zabaveny zvony v kapli sv. Jiří na hoře Říp, v kostelech v Brozanech, Lužci, Vetlé, Ctiněvsi, Ledčicích, Černěvsi, v Lounkách a v Roudnici. Rekvizice zvonů v Ledčicích proběhla za velké účasti místních lidí, kteří s pohnutím říkali: „Zvony dosud vyprovázely nebožtíky a teď je budou dělat.“ Jedinou útěchou všech byla víra v brzký konec války. Pro povzbuzení a naději si četli výstižné verše Jana Vrby, dnes už pozapomenutého básníka:

Plakala babička pro zvony,
plakala pro ně den celý,
každému říkala s bolestí,
jak pěkně vyzváněly.

Vzpomněla, muži do hrobu
jak pěkně zněly loni.
Potom si plačky postýskla,
jí že už nezazvoní.

Sedl jsem babičce na postel,
bílé jí pohladil vlasy
a řekl: Babičko, neplačte,
zas přijdou lepší časy!

Průvod o Božím těle
Neplačte, babičko, pro zvony,
tisíc let ještě žít chceme,
a že vám zvony sebrali,
proto snad neumřeme.

Neplačte, babičko, neplačte!
řekl jsem chvícíma rtoma,
i když vám zvony sebrali,
srdce nám nechali doma.

Srdce je lepší než sám zvon,
srdce je z tvrdšího kovu,
a to nám, babičko, věřte mi,
zazvoní k životu znovu.