Bejvávalo ve škole

Škola základ života

     Písemné údaje praví, že úplně první škola na světě vznikla zhruba před 4 tisíci lety na území dnešního Iráku, v babylonském městě Ur, kam prý zpočátku chodilo pouze 24 žáků. Psali dřevěnými špičatými hůlkami do vlhkých hliněných destiček.      U nás bývala nejstarší škola pravděpodobně v Budči, kde se podle legend učil mladičký kníže Václav. Zato určitě víme, že nejstarší školou v Praze byla ta „U svatého Jindřicha“, kde poprvé zavedli tak zvanou jak se dnes říká „prožitkovou pedagogiku“, neboť žákům dali výprask, aby si zapamatovali památný datum uložení kopule na zdejší kostel, tedy rok 1585. V roce 1348, jak všichni víme, byla založena Karlova univerzita. Teprve 200 let potom, roku 1556 se objevilo první gymnázium. Takže nejdřív jsme měli školu vysokou a teprve později střední! Školní rok v minulosti začínal a končil přibližně tak, jako dnes. Téměř se kryl s vojenským výcvikovým rokem – začínal v říjnu a končil v srpnu. Obsahoval však ještě řadu volných dnů na pomoc dětí při zemědělských pracích. Nebylo ale pololetní vysvědčení a i zasedací pořádek ve třídě býval jiný. V prvních lavicích sedávaly chytřejší a hodné děti, vzadu pak ty horší.       Známkování se zavedlo až koncem 18. století. Teprve od roku 1905 platí známkování, které už je nám povědomé. Je tomu tedy právě 100 let, co se noční můrou žáčků stala nedostatečná, čili pětka! Bylo ji možné obdržet i z mravů, tedy z chování. Za zmínku stojí snad i to, že za okupace po vzoru říšskoněmeckých škol u nás byla zavedena bizarní známka – šestka. Školní docházka je u nás povinná od roku 1869, ale už 6.12.1774 Marie Terezie ve svém Všeobecném školním řádu doporučovala, aby v každé vesnici, kde je fara, byla zřízena škola, ve které by se vyučovalo tzv. trivium.      Za „starých zlatých“ časů byly ve školách povoleny fyzické tresty. Mnoho učitelů, především ve venkovských školách, se rekrutovalo z řad vysloužilých vojáků, pro něž udržování kázně rákoskou bylo zcela obvyklé. Nejtvrdší tělesné tresty se ovšem neukládaly za prohřešky proti školní kázni nebo za neznalosti. Nejvíc se trestala krádež a lež. Oficiálně byly na českých školách tělesné tresty zrušeny v roce 1870. Jen pro malé srovnání, ve Velké Británii byly zrušeny až roku 1986.      Na příklad celibát, zavedený pro učitelky v celé rakousko-uherské monarchii v roce 1875, zrušila až Československá republika – roku 1919. Jistá slečna učitelka Růžena Vokurková z Velvar si tak mohla vzít po 10 letech známosti svou lásku, Zdeňka Kratochvíla.      Ledčické děti, jak jsme se dočetli v kronikách, docházely nejprve do školy v Černoučku (kolem r. 1676), později od r. 1793 až do roku 1842 do staré evangelické školy, která byla v dnešním čp. 72, pak do nové evangelické školy otevřené 27.4. 1844. Ta se udržela až do roku 1920, kdy byla definitivně zrušena. Díky farnosti byla roku 1865 zřízena škola i v nedalekém  Straškově. Její budova už nestojí. Od roku 1886 funguje bez přerušení obecní škola v Ledčicích, jejímž prvním řídícím učitelem se stal tehdy 35 letý Josef Plafs.

Škola v roce 1860 (vzpomínky ledčického rodáka narozeného v roce 1854, kováře Josefa Pšeničky)      Tenkráte když u nás hóřelo, tak muj učitel také vnoci k ohni přišel, třeba že to bylo přes půl hodiny vzdáleno a když jsem přišel zase do školy, tak mě zavolal do svého pokojiku a dal mě tam jíst, od té doby jsem byl uněho co jeho pomocnik, on dostával od vrchního učitele obědy, ty mu služka přinesla do jého pokojiku, tak on mě stoho običejně jeden díl dal, ja byl u toho učitele čtyry roky a měl jsem se u něho pořádne dobře.      On měl čtyry ročniky děti v jedné střídě, hoši a děvčata ze šesti vesnic, tak že nas vté střídě na nejméň sto bylo, byly to děti od šesti do deseti a jedenácti roku, někteří děti, cose špatně učily tak do druhé střídy aní nepřišly a to bylo na jednoho učitela ovšem mnoho, proto on brával stěch pokročilejšich žáku někteří a ty pomahaly cvíčit zase ty mladši, to přenechal on obyčejně mě, ja byl třeti a čtvrtý rok u něho co mýstodržitel, když byl hezký den, tak jsem vzal jeden ročnik děti do dvora a tam jsem je učil, obyčejně znát písmeny při špatném a deštivém počasy na chodbě, neb když učitel musel někam jít, tak mě přenechal celou střídu, též i školní kníhovnu mě dal podmoc, kdo se chtěl nějakou knížku vydlužít, tak musel ke mě přijít, ja jsem zapsal jeho jmeno a číslo knížky, to se rozumý že taková funkce také něco nesla, neb dle toho kdo mě co dal, ten dostal také lepši knížku, običejně jsem dostal něco kjídlu, ovoce, na nejmíň knoflik. Školáci zdálšich vesnic nešly v poledné domu, to si vzal obět každý sebou, obyčejně chleba, ja jsem ale celý ten čas co jsem byl u toho učitele, nic sebou nevzal, neb jsem ještě víc ve školé dostal. v Zímě a při špatném počasy musely školáci přes poledné zustat ve školé a aby byl udržen pořádek, tak mě dal učitel celou střídu pod moc, kdo něco zavinil, tak jsem ho napsal, on dostal pak od učitele nějaký trest, ale kdo mě něco dal, ten byl vždy hodný. Ještě všelijaké jiné služby a cesty jsem pro učitele dělal, tak že jsem mnohý den k vlastnímu cvíčeni ani nepřišel, ale předc jsem se lechko učil, že jsem byl u toho učitele, po ty čtyry roky vždy při ročni zkoušce vyznamenán a po každé v zlaté kníze zapsan, dvakráte ten prvni.      Mnohdy mě učitel řekl, abych kněmu přišel v neděly, abych mu nesl housle, neb on chodíval také hrát muzikantama po hospodě a to také trochu jídla a nějaký krejcar neslo, v hospodě pak jsem směl u něho asi půl hodiny sedět. Ten učitel byl vykřičen za moc přísného, také přišly rodiče a stěžovaly si u vrhního učitele, že on ty děti obzvláště kluci, moc a přísně trestá, že měly na zadnici až modré prouhy od rákosky, i muj bratr dostal od něho na zadnici že měl až modré pruhy a matka chtěla aby otec šel na něho stěžovat, ale otec nešel, snad jíž zkrze mě né. Mě zaten celý čas co jsem u něho byl, tak mě ani jednou nepotrestal, ani špatné slovo neřekl a to mohlo málo školáku říci, mě řikaly druzí školáci že jsem učiteluv miláček.      Když mě bylo deset roku, tak jsem sté střídy vystoupil a přišel jsem do druhé střídy, k starému učitely a to mě přišlo za téžko, to jsem se nalitoval, neb tam bylo moji slávou konec, ten starý učitel neznal žádný rozdíl, ta jeho rákoska skákala po všech stejně, jen forštový syn a ze zámku těch viších uředniku děti, byly od ni zachráněný, on ale učil dobře on měl také o mnoho míň dětí on měl jen dva ročníky.      Jedenkrát řekl ten starý učitel mému bratrovy Vaclavovy: Ty, Pšeničko, u vás vlese rostou pěkné lískové hůlky, ty bys mě jich mohl několik přinest! což bratr sradosti udělal hned po škole béžel do lesa a asi deset pěkných hůlek druhý den učitely přinesl, učitel ho zato pochvalil, ali mezi cvíčenim, ten samý den, bratr něco zavinil, neb neuměl, tak učitel zapoměl že mu bratr ty hůlky přinesl a tak se stalo že bratr byl ten první stěmy hůlkamy byt. Bratr měl zlost, poněvadž se mu druzí školáci vysmívaly, to ti dal učitel od cesty, ty páleji co? teď bratr přemišlel jak by se učitely na tom pomstil, tak jeden den časně ráno béžel do školy aby tam ten prvni byl, by ho žádný neviděl, což se mu podařilo, učitel měl ještě ty druhé pruty na skříni schované, tak je bratr vzal a všechny přelámal a zase na skříň položil a skoval se zatim na záchod a když přišlo výcero děti tak teprve vylezl. Jednou když jsem byl jíž v té druhé střídě, tak mě ten prvni učitel volal do jeho pokojika, dal mě tam něco jíst, a řekl: jestly bych šel zase kněmu, já kývnul a už mě tekly slzé po tvářich.      Též musím zde po dotknůt, jak těžko bylo tenkráte se něco naučit, ty prvni dva roky jsme mely jen jednu knížku (slabikář) a křidlicovou tabulku, druhé dva roky, prvni čítanku a katechismus a teď teprvé jsme se učily pérem psát, ale to jen dvakráte za týden, v poslednich dvouch letech  jsme měl velkou čítanku a druhý katechysmus, jiné kníhy jsme neznaly, celých šest roku jsme musely tabulku a křidlici nosit, na te se vše psalo a počitalo jen předpis čtyrřádkový se psal na papíře dějiny jsme málo znaly jen něco heského o cisařich a králu obzvláště Habsburských, přirodopis jen z náboženstvi, každý den v zimě i vletě jsme musely ráno jít do kostela a tam při mši zpívat.      Školni vysvětšeni neb noty se tenkráte ještě nedávaly, obyčejně ke konci měsice máje byla veřejná zkouška, na tu jsme se připravovaly 3 až 4 týdny. Na ten den jsme obléklý svátečni šaty, to přišel pán vygarius, výcero kněži všichni představené a též rodiče od žáku byly pozvaní, tak že škola byla plná hostu.      Když jsme se pomodlily a přespívalý nějakou píseň, tak začla zkouška z náboženstvy, ze čtení, z počitani a z pravopisu křídou na tabuly, pán vygarius měl nas tam všichni dle jmena napsané a tak vyvolal jak ho to napadlo, někdy se trefilo že někoho vyvolal ten vstal a nemohl ústa otevřit, jeho matka neb otec tam stály, tak se musely jen zlobit neb stydět, ke konci se pak rozdavaly odměny, na ty pilné, lepši a pokročilejši žáci, to byly obyčejně obrázky, knížky a modliby, pak vzal učitel tu zlatou kníhu a řekl: Následující žáci se obzvláštně vyznamenaly v dobrých mravech, pokroku a v pilnosti, teď nastalo tícho, každy poslouchal jestly on tam také zapsan bude, obzvláště ty rodiče, ale običejně jich tam mnoho nebylo, ty druzí žáci se řikalo že jsou v černé kníze zapsané, ja ale černou kníhu nikdy neviděl.      U toho prvního učitele (on je jmenoval Kameniček) jsem byl dvakráte ten prvni, to těm bohatým rodičum nebylo ani vhod, zato ale moje matka měla radost, když slišela moje jmeno co prvni.      Též někteří žáci držely na pána vygariuse přivitáni a poděkováni, též přednesly někteří žáci deklamanku. Já jsem u toho prvního učitele také jednu deklamánku přednesl, to bylo jíž ten čtvrtý rok, že jsem se ji dobře naučil je důkaz že si ji až do dnes pamatuji a proto ji zde chci také napsat:

     Po zkoušce jíž skorém žádný do školy nešel, neb ponejvíce potřebovaly rodiče děti k práci, tak že jsme skorém čtyry měsíce měly prázdniny.

      Ukázka z  knihy Z Čech do Vídně, životní vzpomínky kováře Josefa Pšeničky, rodáka z Ledčic, vydalo nakladatelství Doplněk v r.2001
Starý pan učitel (vzpomínky ledčického rodáka Ludvíka Láta, syna evangelického faráře Antonína Láta)
    Jmenoval se Václav Hájek a působil na lečické evangelické škole přes čtyřicet let. V Ledčicích také zemřel a na lečickém hřbitově odpočívá.      V mladých svých létech byl krasavcem, jemuž se tak hned někdo nevyrovnal. Nádherné, kučeravé vlasy, krásný, hnědý, lehce se vlnící plnovous, velmi pěkný orlí nos, jiskrný zrak, ušlechtilé tahy obličeje, ruměné tváře a tělo přímé jak svíčka s ušlechtilými pohyby Sokola, jehož svaly jsou jak ocelové pružiny. Až do svých šedin si uchoval krásu a rovně chodil až do smrti. Při tom pak byl výborným učitelem, jehož všichni, evangelíci i katolíci, měli rádi. Neboť do lečické evangelické školy chodily i katolické děti. A poněvadž pan učitel měl své učitelské povolání rád a uměl vyučovat jako málokdo, při tom pak byl člověkem vzácného charakteru, získal si oblibu všech řádných slušných lidí, ať už patřili k jakémukoli vyznání.      Svým vychovatelským uměním dovedl proměnit školu v místo radosti, třebaže někdy také užil i rákosky, jíž se tenkrát všeobecně užívalo ve školách a to v hojné míře.      Nejmilejším předmětem bývalo počítání „z paměti“, bez tabulky a papíru. To byla hodina veselá, a po ni, jestliže jsme dobře počítali, odměňoval nás starý pán trochu neobvyklým způsobem, který snad mnohý učený pedagog odsoudí, ale my, děti přijímaly jej s nadšením. Pan učitel byl totiž vášnivým čtenářem a ctitelem „Národních Listů“, do kterých tenkrát psával ještě Neruda. A tak nám po této hodině čítával z novin, ovšem jen to, co se hodilo pro školu. Toto čtení bylo nám požitkem, na nějž jsme se těšívali celý týden. Největším trestem, jaký mohl stihnout hříšnou duši, která se něčím provinila, bylo vyhnání na chodbu a vyloučení z hodiny, kdy se četly „Národní Listy“. Proto byla snad kázeň v naší škole vzorná a chování všech velmi dobré, což uznávalo se veškerým téměř občanstvem lečickým.      Ale nebyly to pouze „Národní Listy“, jimiž nás pan učitel povzbuzoval k píli a vzornému chování. Míval ještě jiné prostředky výchovné.      Nejpříjemnějším, ovšem jen zřídka, snad dvakrát za rok užívaným, byla medová odpoledne. Prostředek, o němž se žádný učený vychovatel nezmiňuje.      Starý pan učitel byl výborným včelařem, jeho úly proto vždy dávaly hojnost medu. A to mu umožňovalo pořádat ona medová odpoledne, na něž jistě žádný z jeho žáčků nezapomenul po celý život.      Tato odpoledne měnila i největší lenochy v horlivce, vlky v beránky a ničemy v řádné členy školské společnosti.      Jakmile jsme v takové líbezné odpoledne vstoupili do školy, už nám ohlašovala kořenná vůně medu, že dnes budou sladké hody. Jen jsme se pomodlili a už vcházela paní učitelová se svými dětmi. V jejich rukách se k nám slibně nesla koláčová prkna, na nichž místo koláčů byly urovnány dlouhé řady medových špalíčků. Odstřeďovacích strojů se tenkrát ještě neužívalo a tak dostávali jsme každý po kousku plástu, z něhož se řinuly jantarově žluté kapky medu. Lenoši dostali málo nebo nic, za to pilným bylo přidáno více méně, dle píle, úspěchů a zásluh. Spravedlnost slavila tu vždy své vítězství ještě plněji, než na konci školního roku při rozdávání vysvědčení. Nedostat kousek vzácné pochoutky, když jiní se labužnicky olizovali, pomalounku ukusujíce ze své porce, ó to byl trest, proti němuž nebyla rákoska ničím.      Když jsme dojedli svou chutnou nadílku, chtělo se nám ovšem pít a tak slavnost medová bývala vždy ukončena pitím vody, kterou donesli nejsilnější hoši ve dvou konvích. Trvalo to hezkou chvíli, než se všichni napili, neboť voda, po medu podávaná, všem nějak obzvláštně chutnala.     Obyčejně celé odpoledne ztratili jsme tímto hodokvasem, ale ztráta času byla jen zdánlivou, neboť vše jsme nahradili zdvojenou pozorností a pílí později. Mnohý odborník snad bude všelijak starého pana učitele a jeho výchovné metody kritisovat, ale co naplat, výsledky jeho vychovatelské i učitelské činnosti byly skvělé.      Byla malá ta naše škola, nízká a trochu staromódní. V jediné místnosti nás tam bývalo téměř sto a někdy snad i víc. Učebné pomůcky byly ještě skrovnější než budova. Říkali jsme sice zasklené skříni, v níž byly uschovány, „museum“, ale její obsah naprosto neodpovídal tomuto hrdému názvu. Bylo tam několik vycpaných zvířat, dva velké magnety, několik prostých přístrojů a příborů, několik kamenů a hornin, tři popelnice a několik bronzových předmětů z mohyl, krabice s motýlky a brouky, barometr, na němž jsme odhadovali počasí – to bylo „museum“ lečické školy v létech osmdesátých.      A přece milovali jsme svou školu i starého pana učitele. Když měl narozeniny nebo jmeniny, slavívali jsme je, ač vlastně dle evangelických obyčejů měli jsme slavit pouze narozeniny.      Ovšem nelze říci, že by byl býval pan učitel odměněn dle zásluh svých a potřeb. Měl četnou rodinu, ale příjmy neveliké, jako téměř všichni učitelé na evangelických školách oné doby. I musil se přičiňovat na svém hospodářství, u včeliček i jinak. Tím většího uznání zaslouží tedy jeho idealismus a oddanost evangelické věci. Tento idealismus projevil se i v tom, že svého nadaného syna poslal také na evangelický učitelský ústav v Čáslavi, aby jednou byl jeho pomocníkem i nástupcem v lečické škole.      Pověst lečické školy byla vždy výborná, nejen v Lečicích, ale na celém Podřipsku. A v roudnickém gymnasiu páni profesoři říkávali, že hoši z lečické školy byli vždy nejlepšími „vědátory“ při zkouškách přijímacích. To byla dozajista největší pochvala, jíž se starému panu učiteli mohlo dostati.
Ukázka z knihy Ludvíka Láta Na lečické faře, vzpomínky farářského syna, vydaného v roce 1926 v Českých Budějovicích  nákladem vlastním, vytiskla knihtiskárna A.Vimra tamtéž.

zpět nahoru