Hřbitovy

Obecně závazná vyhláška - Řád veřejného pohřebiště

Hřbitovy:

- starý katolický u kostela sv.Václava od roku 1384 do roku 1922
- evangelický od roku1784
- nový katolický od roku 1922

Informace ohledně provozu hřbitovů na Obecním úřadě v Ledčicích
Správce hřbitovů: Obec Ledčice se sídlem Obecní úřad Ledčice
277 08  Ledčice 45
Telefon/fax:           315 765 513
Mobilní telefon:     603 878 949
Úřední hodiny:      pondělí a středa    8.00 – 12.00 13.00 – 17.00
Jednání se zástupci správce hřbitovů je možné předem dohodnout  i mimo úřední hodiny.

Poplatky za nájemné a služby
Nájemné
za místo na pohřebišti je dána výměrem Ministerstva financí ČR - Seznam zboží s regulovanými cenami, každoročně vydávaným k 1.1. daného roku.
Za služby, spojené s nájmem místa na pohřebišti, zaplatí nájemce cenu dle  zákona 526/90 Sb.o cenách 50,- Kč za 1 rok.
Nájemce platí nájemné a služby spojené s nájmem na dobu 10 let  ve prospěch pronajímatele, a to vše do 10 dnů od podpisu obnovy nebo zřízení nájemní smlouvy.


Ledčické hřbitovy
Do naší vesnice každoročně tiše a nenápadně přichází podzim, přinášející harmonii, nostalgii a zvláštní smutek. Mlhy, mokro a chlad upozorňují na to, že už brzy bude všechna barevná krása pryč a lidé se uchýlí ke kamnům a do teplíčka, aby se pomalu chystali na nejkrásnější svátky roku – vánoce.
Místní hřbitovy mají v tomto období zvláštní atmosféru plnou klidu a poezie. Nahořklá vůně tlejícího listí a mlhami zmáčené země nás dokáže přimět k zamyšlení nad křehkostí hranice oddělující život od smrti. Zvláště o „dušičkách“ na své zesnulé myslíme více než jindy.Připomínáme si svou vlastní konečnost a hlavně onen mimořádný dar, který je nám dán – život.
„Dušičky“ jsou kombinací slavnosti Všech svatých a Památky zemřelých, z nichž jedna připadá na první a druhá na druhý listopadový den. Ta první slavnost vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu Panně Marii a všem svatým mučedníkům papežem Bonifácem IV., která se odehrála 13. 5. roku 610, ale teprve od roku 835 se začala slavit 1. listopadu. Ta druhá, vzpomínka na zemřelé, zvaná Památka zesnulých, či též „dušičky“ se poprvé veřejně slavila o několik století později, v roce 998 v proslulém francouzském benediktinském klášteře v Clugny. Dnešní podobu svátku však přinesla až 1. světová válka s do té doby nevídaným počtem mrtvých. Během „dušiček“ se měly konat dobré skutky, aby bylo duším zemřelých umožněno vrátit se z očistce na jeden denopět na zem. Ale jak už tomu skoro vždy bývá, mají tyto dny i svou mimokřesťanskou, a tedy mnohem dávnější, tradici. V tomto období na přelomu podzimu a zimy byl, podle starého keltského kalendáře, právě 1. listopad prvním dnem pohanského nového roku. Tehdy začínala slavnost Sambain, při které se k  zažehnutým ohňům vraceli mrtví mezi živé, aby se ohřáli, radovali a byli na chvíli  pospolu. Zároveň si všichni uvědomovali neměnnou pravdu: Co jste vy, byli jsem i my, co jsme my, budete i vy.
Narozdíl od jiných, více méně zkomercionalizovaných křesťanských svátků, zůstávají 1. a 2. listopad spíše záležitostí srdce, výrazem člověčenství, úcty k mrtvým, vyjádřením vděčnosti a lásky. Snad také proto se vždy plnilo poslední přání umírajících.
Připomínka prvních listopadových dnů, tato dlouhá (křesťanská i pohanská tradice), přežila všechny změny lidské společnosti, ke kterým v průběhu staletí docházelo a svým způsobem zůstalastále stejná. Jen snad s tím rozdílem, že už se nepeče speciální dušičkové pečivo, které mělo tvar překřížených kostí a chutnalo asi tak, jak „boží milosti“ známé v Ledčicích dodnes.
Rozdílné jsou také současné hřbitovy, které se liší od katakomb, pohřebišť prvních křesťanů, i od pohanských nekropolí - měst mrtvých. Obzvláště krásné a malebné jsou hřbitůvky na venkově. V naší obci jsou hned tři. Nejstarší se přimyká ke kostelu svatého Václava a uchovává v paměti mnohé ledčické rody. Je tu na příklad hrobka významné selské rodiny Husákových, jejíž člen, Antonín Husák, se zasloužil o výstavbu místní školy. Celý hřbitov je jakousi galerií pod širým nebem. Na náhrobcích stojí větší i menší plastiky, litinové kříže a zdobně vyvedené stély. Přestalo se tu pohřbívat v roce 1922, kdy byl otevřen nový katolický hřbitov vedle hřbitova evangelického. Výjimka byla učiněna ještě v roce 1923, kdy do výše uvedené rodinné hrobky pozůstalí na zvláštní povolení uložili ostatky pana A. Husáka z čp. 97 v „chumberkách“, neboť býval největším statkářem v obci.
Za zmínku stojí i pěkně umístěný evangelický hřbitov, který byl založen spolu s farní budovou v roce 1784. Sloužil, a nadále slouží, jako místo posledního odpočinku zesnulých evangelíků snad z celého Podřipska i z regionů mnohem vzdálenějších. Pohřbeni jsou tu mnozí významní vyznavači této církve, jako na příklad Václav Kratochvíl z Lounek, zakladatel věhlasného vlasteneckého rodu, malíř Bedřich Nedoma, nesčetní členové proslulé rodiny Srbů, místní i přespolní evangeličtí faráři, lékaři ...
Třebaže v České republice převládá v poslední době pohřbívání žehem a někdy se nekoná ani poslední rozloučení s nebožtíky, v naší obci je to spíše výjimka. Pohřební průvody s hudbou včele od domů smutku neustaly. Nadále vyzvání umíráček, jen kněží zaměnili černou barvu smutečních rouch za fialovou. Spolek Řip dodnes vyprovází s rozvinutým spolkovým praporem své zemřelé členy na poslední cestě.
O všechny tři hřbitovy se obec dle svých možností stará. Průběžně jsou prováděny úpravy zdejších dřevin, sekány travnaté plochy, uklízeny cesty a odváženy kontejnery s odpadem. Bohužel, řada sošek z náhrobků byla zničena či rozkradena, stále častěji se ztrácí květiny, věnečky, svíčky, ale i urny. Nad takovým hyenismem zůstává rozum stát. Vždyť každý hřbitov je kusem historie, která uchovává v paměti to, co nenávratně odešlo, je památníkem minulých dob i místem, kde jednou spočineme i my .Hřbitovy roztroušené po světě i po celé naší vlasti, ať už je to vyšehradský Slavín s našimi národními velikány, židovský hřbitov s rabbi Löwem, půvabný hřbitůvek s malovanými náhrobky v Albrechticích nad Vltavou, či fantastický hřbitov sebevrahů v jícnu sopky na japonském souostroví, nebo největší hřbitov světa – oceán, mají připomínat nám všem, že jsme jen hosty Země. Z posvátného ticha tu vyvstává ono“memento mori“, pamatuj na smrt. Dodejme: a zařiď podle toho svůj život.

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená
Bezpočet moudrých věcí z odkazu předků jsme zapomněli. Zapomněli jsme mezi nimi také na umění umírat. Smrt je dnes tabuizována – mluvit se o ní nesluší, přemýšlet už vůbec ne. Umíráme téměř anonymně v odcizeném prostředí nemocnic.
Přitom pro středověk a raný novověk byla smrti z dnešního hlediska věnována až morbidní pozornost. Dokonce byly tištěny příručky s návodem, jak se chovat na smrtelné posteli a jak „dosíci smrti dobré“! 
Umírající měl ležet při odchodu z tohoto světa v posteli obklopen celou rodinou, přáteli, služebnictvem. Všichni měli jen tiše pobývat, nanejvýš se společně modlit. Neměli „hovořiti s umírajícím o možnosti uzdravení ani ho obtěžovati věcmi pozemskými.“ Před posledním vydechnutím mu bylo knězem poskytnuto poslední pomazání a pak se měl umírající rozloučit se světem, poděkovat životnímu partnerovi, dát naučení dítkám, či říct cosi k dědictví, které po něm zůstane. Dodnes se zachovalo velké množství zápisů těchto „posledních slov“, která jsou často velmi „šroubovaná“, takže lze těžko uvěřit, že jsou to skutečná slova lidí vypouštějících duši.
V minulosti také panovala představa, že duše člověka po smrti zůstane v takovém stavu, v jakém byla v posledním okamžiku života. Proto duše zemřelých opilců, zločinců z popraviště, sebevrahů a jim podobných nedocházely ze světa ve „stavu milosti“, a tudíž je čekalo peklo, „tlama Satanova“, zahrabání na mrchovišti či za hřbitovní zdí. Z toho důvodu i lidé nevěřící byli nuceni v okamžik smrti „smířit se s Bohem“ za účasti kněze. K ideálu křesťanského umírání tedy patřila duchovní příprava na smrt, vypořádání všech záležitostí a smíření se s ostatními. Snad proto nad branou mnoha českých hřbitovů bývá napsáno:

KDO SEM VSTUPUJEŠ,
SMIŘ SE
OTEC SE SYNEM
MUŽ SE SVOU ŽENOU
VĚŘÍCÍ S TÍM, KDO NEMŮŽE VĚŘIT,
KŘESŤAN S ODLOUČENÝM BRATREM.

Zesnulý byl zpravidla hned po smrti omyt, zavinut do bílého plátna a až tři dny uložen na umrlčím prkně. V zimě, kdy byla hlína promrzlá, i mnohem déle. Prkno se pak opatřilo nápisem a zarazilo do země poblíž nebožtíkova domu. Nápisy vyzývaly kolemjdoucí, aby „stanuli a pomysleli, že co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“ Už v 16. století byly známy rakve, ale u chudších vrstev obyvatelstva ještě poměrně dlouho přetrvával tradiční způsob pohřbu. Pohřeb byl přitom stejně důležitou součástí života, jako třeba křtiny nebo svatba. Samotný pohřeb, smuteční bohoslužby a hostiny byly organizovány podle důstojnosti, postavení a bohatství zesnulého. Jen ti nejvýznamnější byli pochovováni přímo v kostele.
Protože římskokatolická církev hřbitovy posvěcovala, říkalo se jim „svatá pole.“ Hřbitovy se zakládaly vzdáleně od lidských obydlí, aby životy a zdraví živých netrpěly „výpary z mrtvol.“ Budovaly se vždy na suchých a mírně vyvýšených místech – jen si vzpomeňte třeba na písničku „Mirotický hřbitůvečku, stojíš na pěkným vršíčku, až tam budem odpočívat, ptáčkové nám budou zpívat...“
Tragika a smutek neměly a nesměly po pohřbu nabýt převahy. Proto se hned při návratu ze hřbitova do vsi hrály veselé a skočné písně. Nebylo to z neúcty k zemřelému, ale byl to výraz naděje a přesvědčení, že život nekončí.
Jistou českou zvláštností, která snad už úplně upadla v zapomenutí, bylo speciální pečivo ze žemlového těsta, zvané „hnáty“. Peklo se i jiné kultovní pečivo podlouhlého tvaru znázorňující duše. Při procházce hřbitovem každého jistě zaujmou hroby, které mají nějakou zajímavost, sochařské dílo, neobvyklý nápis, zvláštní výzdobu.
Lampy při „dušičkách“na hrobech proto měly být plněny olejem, aby si jím duše zemřelých mohly ošetřit rány a popáleniny z očistce. Hroby se také kropily mlékem, jímž se duše ochlazovaly. Naši předkové v té době odříkávali: „Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme. Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“
Vzpomínka na mrtvé, svátek duší, ochrana před zlem, to všechno se skrývá za tajuplným předělem října a listopadu. Tyto dny uctívali už staří pohané, ostatně podrobně je o tom psáno výše. Připomeňme si proto jen velmi krátce: Poslední noc, která začínala západem slunce 31. října a pokračovala do východu slunce 1. listopadu byla našimi keltskými předky chápána jako svátek SAMAIN, předěl mezi světem živých a neživých. Tehdy se duše mrtvých mohly na tuto noc vrátit domů. Bylo proto zvykem pálit ohně, nebo později stavět svíce nebo světýlka z vydlabaných tuřínů a řep do oken. Náš současný zvyk zapalovat dušičkové svíčky je pozůstatkem právě těchto obyčejů, nikoliv „americký dovoz“.
Jinak se toto období slaví v Americe. Návštěva hřbitova i první listopad se mění téměř v piknik.
Všude propuká veselí a součástí je i převlékání se za nejrůznější příšery, „koledování“ dům od domu a duchařské hry a výklady budoucnosti. Na příklad se rozřeže jablko a podle počtu v něm obsažených jadérek je určována budoucnost – dvě jadérka znamenají svatbu, tři dědictví, čtyři blahobyt, sedm vysněný dárek. Svátek Hallowenu do Ameriky v 19. století při kolonizaci přivezli Irové a Skotové. Celý vychází z pověsti o zlém vrahovi Jackovi, který byl pro své nepravosti oslepen a jeho duch pak musel chodit po světě a rozdávat lidem světlo. Ti mu za ně dávali různé dárky jen proto, aby u nich dlouho nezůstal a aby jejich duše jednou nebloudila stejně, jako ta Jackova. Když dlouho Jackův duch nepřicházel, začali si jej lidé vyrábět. Z vydlabaných dýní – čím příšernější obličej udělali, tím lépe. Zastrašil všechno zlé, co by se k příbytku přiblížilo. Dnes je tedy „za velkou louží “ HALLOWEN“ slaven jako bláznivě veselý den s příměsí trochy příjemného strachu.
V české tradici je počátek listopadu hlavně ve znamení rozjímání, klidu a času na vzpomínky. Společné s původními úkazy má tato doba to, že se vše zklidňuje, vytrácí se ruch, ubývá světla, které bylo odedávna symbolem života. Lidé si tak alespoň jednou do roka připomínají pomíjivost své pozemské pouti.

 

 

nahoru

Česky English Deutsch Netherlands

http://www.geosense.cz/geoportal/ledcice

Svoz odpadu 

Zimní svoz:
od 1.1. do 31.4. 
a od 1.11. do 31.12.
ve čtvrtek každý týden.
Letní svoz:
od 1. 5. do 31.10.
jednou za čtrnáct dní každý lichý týden ve čtvrtek.
Svoz probíhá cca od 6 hodin ráno.

Vyhledat v textu

-->

Je nutné nainstalovat Flash player

18. 12. Miloslav

Zítra: Ester

Inzerce

příspěvků: 44

Diskusní fórum

příspěvků: 270

Návštěvnost stránek

161086