Lov byl vůbec prvním organizovaným zaměstnáním člověka v pravěku a základy myslivosti se proto vytvářely už v pradávných dobách. Na samém počátku lidských dějin se stal lov výsadou vládců. A protože tuto výsadu bylo nutno chránit, byly určeny osoby, jejichž posláním bylo dohlížet na stavy zvěře a jejich ochranu. A tak v čase, kdy lidé bezohledně káceli lesy, vypalovali křoviska a vůbec plundrovali krajinu, byly lovecké revíry panovníků jedinými chráněnými úseky přírody. Za pytláctví, nebo za pouhé poškození porostů, se udělovaly nejvyšší tresty. V Mezopotámii stejně jako v Montezumově Mexiku, v říši Karla Velikého, či v přemyslovských Čechách. Právo lovu bylo mimořádnou výsadou získanou za mimořádné zásluhy. Podle Kosmovy kroniky např. služebník knížete Jaromíra dostal kolem roku 1000 za to, že svému pánovi zachránil život, hodnost lovčího příslušnou ke vsi Zbečnu. Protože pouhá ochrana zvěře nezaručovala dostatek kořisti pro vládce, brzy se přikročilo přímo k chovu zvěře i k jejímu dovozu. A tak třeba ve 13. století k nám mniši dovezli divoké králíky a Karel IV. o století později dal v Čechách vysadit bažanty.
Péče o zvěř ovšem vyžadovala odborné znalosti. Proto se myslivecké zaměstnání dědilo z otce na syna a vznikaly celé myslivecké dynastie. Jejich výjimečné postavení vedlo k vytvoření celého komplexu zvyků, rituálů a tradic, ale také zvláštní myslivecké mluvy. Mladí adepti mysliveckého stavu chodili „do učení“ ke starým myslivcům, kteří jim prakticky předávali své zkušenosti. Pak se takový myslivecký mládenec vydal na zkušenou a teprve potom mohl nastoupit k nějakému šlechtici a plnit jeho záměry a představy o svěřeném revíru. V roce 1866, před 140 lety, byl vydán první zákon o myslivosti v Čechách. Tento zákon umožnil výkon myslivosti nejširším vrstvám, ale současně zabránil nadměrnému snížení stavu zvěře bezhlavým vybíjením. Přesto stále zůstávala myslivost výhradou bohatších lidí žijících ve městech i na vesnicích. Také v Ledčicích měl každý statkář svou honitbu, která byla přísně střežena a opatrována.
První jednotná organizace myslivců na našem území – Československá myslivecká jednota – vznikla roku 1923. O její působnosti v Ledčicích se ale nedochovaly žádné zprávy. Až po roce 1948 vzniklo myslivecké sdružení, které sdružovalo zájemce už ze širších vrstev obyvatelstva. Myslivost se postupně stala rozšířenou a zůstala jí dodnes.
Sloučením tehdejších místních sdružení působících v Ledčicích, Jeviněvsi a Spomyšli vzniklo roku 1982 Myslivecké sdružení Lověna organizující asi 30 členů. Dnes v naší vesnici působí Honební společenstvo Ledčice v čele s honebním starostou Václavem Hýblem, které rozhodnutím Městského úřadu Kralupy, odborem životního prostředí uznává dvě společenstevní honitby. A to Společenstevní honitbu Ledčice Jeviněves I o výměře 1166 ha a Společenstevní honitbu Ledčice Jeviněves II o výměře 663 ha, na kterých hospodaří Myslivecké sdružení Ledčice – Jeviněves sdružující 25 členů. Předsedou je Ing. Josef Zmrhal, jednatelem Jaroslav Kaňka a hospodářem Václav Hýbl.
Povinností všech členů sdružení je věnovat všestrannou péči všem druhům zvěře, která se zde vyskytuje, dbát ustanovení mysliveckého zákona, jenž upravuje zásady odstřelu zvěře, a pečovat o vzdělávání svých členů. Myslivcem s oprávněním k lovu se může stát jen člověk starší 18 let, který si ve sdružení osvojí potřebné znalosti, což prokáže složením zkoušek. Poté proběhne slavnostní obřad pasování na myslivce, který je doprovázen tradičními poklepy loveckým tesákem na rameno adepta a těmito slovy:
"První úder k poctě Hubertově platí,
přízeň svou ti patron náš rač zachovati.
Druhý úder vedu k poctě myslivosti,
kterou chraň vždy všude s bedlivostí.
Úder třetí – přijímám tě do řad
mysliveckých druhů.
S přáním myslivosti zdar –
buď vítán v našem kruhu."
Myslivost zvyšuje fyzickou zdatnost a odolnost, zbystřuje smysly, cvičí pozornost , orientaci , odhad vzdálenosti , otužilost , duchapřítomnost , opatrnost , trpělivost a vytrvalost. To jsou vlastnosti, jimiž lov a ovládání lovecké zbraně vychovává člověka.
Význam myslivosti je nezastupitelný. Správně chápaná a provozovaná myslivost bezesporu působí na morálku a charakter člověka. V tom je spatřován její etický význam. Tím ,že myslivec rozhoduje o životě a smrti, musí být mravně na výši. Je-li oprávněn zvěř usmrcovat, je povinen o ni v první řadě dlouhodobě pečovat, chránit ji a cílevědomě chovat. Zvěř chová ne proto, aby ji mohl zabíjet ,ale usmrcuje ji proto, aby ji mohl chovat. Myslivost klade důraz na udržení a rozvíjení dávných loveckých tradic a zvyků, jako součásti našeho národního kulturního dědictví.
Vyhlášku č. 245/2002 Sb. Ministerstva zemědělství o době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách lovu zvěře najdete zde.
Myslivecké desatero
1. Buď vždy a všude a za všech okolností myslivcem tak, jak zákon, předpisy a myslivecké zvyky káží, a jak si v nich vychován a poučen byl !
2. Ke zvěři se chovej šlechetně, tuto chovej, zušlechťuj a chraň !
3. Reguluj stavy zvěře. Dravou zbytečně nestřílej, neboť i ona v únosné míře užitečná jest !
4. Pamatuj, že příroda není střelnice. Střílej jen na to, co bezpečně rozeznáš !
5. Proti újedníkům, bouchalům, pytlákům a jiným škůdcům nebuď shovívavý! Buď však opatrný !
6. Neber na lehkou váhu čest svou mysliveckou! Tuto vždy a všude chraň a braň !
7. Mluv jen naší krásnou českou mluvou mysliveckou, neboť ona nehynoucím odkazem našich mysliveckých předků jest !
8. Zachovávej naše dobré české myslivecké tradice a zvyky! Je to tvoje právo, ale i povinnost !
9. Psa svého miluj nade všechno. Jest ti nejlepším pomocníkem a věrným druhem. Pomni, že bez loveckého psa budeš jen polovičním myslivcem !
10. Vždy a za všech okolností při výkonu práva myslivosti buď Ti patron našeho cechu sv. Hubert ochráncem.
Patron myslivců, sv.Hubert
|
Václav Hýbl, ledčický myslivec a puškař
Václav Hýbl, jak sám říká, je Ledčičákem „z obou stran“. Narodil se tu 28. ledna roku 1958. Jako vesnickému klukovi mu zcela samozřejmě přešla do krve láska k přírodě. Zájem o ni jej později přivedl do řad myslivců. Ve sdružení Ledčice – Jeviněves spolu s ostatními členy udržuje a rozvíjí myslivecké tradice a zvyky, ale má zde také řadu povinností. Myslivost totiž zdaleka není jen právo nosit pušku a lovit zvěř. Z dnešního pohledu je myslivec spíše chovatelem a ochráncem zvěře. A jak je to s tím střílením? Jde to jen s povolenkou, na které je jasně vyznačeno, kolik a čeho lze střelit. Bez ní se nesmí do honitby se zbraní. Ulovené zvíře musí být neprodleně označeno známkou a lístkem s přesným údajem o místě a čase, kdy bylo skoleno. S výjimkou škodné.
Každé myslivecké sdružení má volené funkce předsedy (zde Ing. Josef Zmrhal), jednatele (Jaroslav Kaňka) a hospodáře. Tím je právě Václav Hýbl. Zodpovídá za stav zvěře v celém revíru – za její zdraví, dostatek krmení i eventuální škody.
Nerozlučným společníkem a druhem byl Václavu Hýblovi mnoho let jeho věrný čtyřnohý přítel, jehož plné jméno Dar z Tiské Hájenky zní jako jméno nějakého šlechtice. Byl to ohař, český fousek hnědák, o kterém se v tisku psalo jako o velmi všestranném, učenlivém a inteligentním loveckém psu s výbornými výsledky. Vystřídal ho hladkosrstý teriér Andy.
Václava Hýbla však přírodou neprovází jen pes, ale i zbraň. Vztah ke světu loveckých a sportovních zbraní předurčil také jeho dnešní zaměření. Od roku 1993 je profesionálním puškařem. Provádí komplexní renovace a servis převážně loveckých zbraní, jimž se snaží vrátit nejen jejich původní funkčnost, ale také vzhled a krásu. Dokáže upravit a opravit všechny ty lankasterky, hamerlesky, kozlice, kulovnice, dvojáky, brokovnice (či jak se jim ještě říká), v duchu starých puškařských tradic. A není to jednoduchá práce. Díky hluboké propasti let (1938 – 1989), kdy se toto řemeslo prakticky nerozvíjelo, upadalo a staří mistři tak neměli komu předávat své zkušenosti. I když je pravdou, že někteří si zase svá tajemství pracovních postupů pečlivě hlídali a vlastně si je s sebou vzali na věčnost. A tak dnes nezbývá, než obtížně objevovat dávno zapomenuté procesy způsobem pokus – omyl, sbírat informace o puškařství v literatuře, či pochytit nějaký ten „fígl“ jinde.
Václavu Hýblovi se v jeho sterilně čisté a vzorně srovnané dílně scházejí systémy a typy zbraní od nejrůznějších výrobců. Se všemi si musí umět poradit. Ještěže díky vyučení nástrojařem a dlouholeté praxi v Aeru Vodochody ovládá práci na fréze i soustruhu, umí kalit i letovat a pracovat také se dřevem. Uplatňuje své základní znalosti chemie, tolik potřebné při povrchových úpravách svěřených zbraní. Často mu přitom pomáhá manželka, vystudovaná chemička, jejíž spolupráci si velmi pochvaluje.
Václav Hýbl tvrdí, že je radost vzít do ruky starou flintu. Zvláště je-li krásně zdobená filigránskou rytinou, která po zrestaurování podtrhne jedinečnost zbraně. Tvrdí také, že zbraň člověka vychová. Donutí ho k vyrovnanosti, preciznosti a odpovědnosti.
Je skvělé, že v naší obci působí člověk, jenž pokračuje v tradici českého puškařství , které mělo ve světě vždy vynikající jméno. Jen je škoda, že v rodině nemá nikoho, komu by své řemeslo předal.
Jiří Mareš, ledčický myslivec a holubář
Právě on je příkladem člověka, který v Ledčicích doslova zakořenil a nejen slovy stvrzuje, že tu žije rád. O lidech s jiným rodištěm se mluví jako o „náplavě“, ale kéž by podobných občanů bylo do naší obce „naplaveno“ víc. Neboť, kdy se člověk stane „usedlým“ občanem? Za rok, za deset, či ještě později? Nového přistěhovalce místní obvykle přijímají celkem zvědavě, protože ví, že přináší změnu, novou krev. Pak je pozorován, „testován“, posuzován, srovnáván, a pokud obstojí, má vyhráno a je „jejich“. To je i případ Jirky Mareše.
Narodil se 1.6.1969. Pochází se Straškova, kde také absolvoval základní školu. Vyučil se v tříletém učebním oboru mechanizátorem lesní výroby. Prací v lese se živí dodnes – i když teď „na volné noze“.
Už jako kluka ho přitahovaly střelné zbraně. Tato záliba odstartovala jeho závodní střelbu z brokovnice v disciplíně skeet a přinesla mu mnohá ocenění. Koníček logicky vyústil ve velký zájem o lovecké zbraně a následně také o myslivost. Už jako plnoletý, po složení příslušných zkoušek, rozšířil řady mysliveckého spolku ve Straškově a po přestěhování do Ledčic v roce 1993, se stal členem Mysliveckého sdružení Ledčice – Jeviněves.
Velkou láskou se mu již v dětství stal chov holubů. Dovede o nich poutavě vyprávět. Dokážou prý svištět vzduchem až stokilometrovou rychlostí a vždy neomylně najdou svůj cíl. Holubi vždy "sloužili" v armádách celého světa, kde doručovali vojenské depeše. Zachránili tak tisíce lidských životů. "Sportovní" organizovaný chov začal vlastně teprve v první polovině 20. století. Dnes je u nás na 4 tisíce chovatelů. Mezi nimi je i Jiří Mareš. Postupně se vypracoval v jejich skutečného znalce. Vstoupil do Českého svazu chovatelů ve Straškově Vodochodech, jehož členem je dodnes, neboť v Ledčicích se stejně zaměřený spolek rozpadl. Když Jiří Mareš v Ledčicích koupil rodinný dům čp. 28, jeho samozřejmou součástí se stal v půdních prostorách hospodářské přístavby perfektní holubník. Tady chová koburského skřivana bezpruhého, pruhového a skřivančího. Tomu třetímu zmiňovanému se věnuje až v poslední době, neboť má nejnáročnější odchov a vyžaduje skutečně specifické životní podmínky. Jiří Mareš už osmnáct let vozí své holuby na výstavy a řadu let také sbírá ceny po celé republice. Ve své „pánské zašívárně“, vyzdobené mysliveckými trofejemi a vybavené vlastnoručně zhotoveným nábytkem, má vystaveny tituly a poháry, z nichž ty nejcennější jsou Šampión roku 2005, 2006, 2007. V listopadu roku 2007 získal pohár na celostátní výstavě v Lysé nad Labem z rukou předsedy ÚV ČSCH, Ing. Jaroslava Kratochvíla, CSc. Pro nezasvěcené je zajímavé, jak se vlastně takový holubí „borec“ hodnotí. Exteriér každého holuba je posuzován podle vzorníku, ke kterému se musí co nejvíce přiblížit. Klasifikuje se body od 1 do 100. Poslední šampión Jiřího Mareše získal skvělých 96 bodů! Ceny holubů se na evropských výstavách pohybují v řádech tisíců korun.
Je potěšitelné, že si Jiří Mareš ve svých dvou synech, Jakubovi a Petrovi, vychovává zasvěcené nástupce a milovníky přírody. Stejné, jakým je on sám. Svůj kladný vztah k přírodě prezentuje snad denně. Aktivně spolupracuje při péči o zeleň v ledčickém katastru. Přiloží ruku k dílu, kdykoliv je třeba. Stopy jeho práce nese naučná stezka k Řípu, nový "ledčický" les a jiné.
Myslivecká fotogaleie
Na první fotografii jsou pánové Stanislav Klement, Antonín Šimral, František Košťál
a Jaroslav Švehla.
Myslivci na druhé fotografii zleva: Tóna Podolský, František Kovář, Antonín Došek, Vlastimil Došek,
Václav Schmidtmaier, Antonín Šanda a František Košťál.