Současná doba je přímo závislá na cestách, které spojují nejen jednotlivé vesnice a města, ale také lidi s lidmi a památnými místy.Ledčice dlouho žily myšlenkou na obnovu dávné polní cesty, která odtud kdysi vedla až k úpatí legendární hory Říp. Prvotním impulzem byla potřeba najít pozemky ve vlastnictví obce, pod jejichž povrch by mohlo být uloženo kanalizační potrubí směřující z Ledčic do Mnetěše tak, aby se dalo napojit na tamní vedení k čistírně odpadních vod ve Straškově. Při pátrání v katastrálních mapách bylo nalezeno původní zakreslení cesty, která vzala zasvé při pozemkových úpravách v době kolektivizace. Když už se tedy cesta opět nechala nově vytyčit, přišel nápad, využít ji nejen k zapuštění kanalizačního potrubí, ale také jako turistickou a cykloturistickou trasu. Shodou náhod se začala v tomtéž období skupina historiků a nadšenců zaobírat oživením historické obchodní Lužické cesty z Pražské kotliny k Baltu, jejíž trasa vedla i ledčickým katastrem. A tak obecní zastupitelstvo vesnice dospělo k názoru, že by staronová cesta do Mnetěše mohla suplovat část úseku oné Lužické cesty (Ledčice – Vražkov), která je dnes součástí silně frekventované komunikace Praha – Teplice a zároveň by vhodně navazovala na Dvořákovu stezku vedoucí z Kralup nad Vltavou.
Protože stále ještě není doceněn význam, atraktivnost a kouzlo zdejší krajiny umocněné siluetou bájné hory Říp, Českým středohořím na obzoru a malebností podřipských vesnic jako významného návštěvnického fenoménu, byl nakonec celý projekt ještě rozšířen o zřízení naučné Stezky Praotce Čecha s několika zastaveními a doplněn alejovou výsadbou více než tří stovek stromů – javorů, lip, dubů, babyk a třešní ptáčnic. Tento záměr kladně ohodnotilo i Ministerstvo pro místní rozvoj a na akci poskytlo dotaci ve výši 510 tisíc korun.
V široké spolupráci obce, školy, knihovny a ledčických občanů byly shromážděny materiály k vytvoření informačních panelů pro jednotlivá „zastavení“ na naučné stezce. Ty dnes seznamují návštěvníky se specialitami našeho regionu, jako jsou místní archeologické výzkumy, přírodní, dějepisné a zeměpisné zajímavosti, literární odkaz Podřipska, významné regionální osobnosti, zemědělství, domácí zvířectvo, cestování dříve a dnes s odkazem na Lužickou cestu, život na venkově od kolébky ke hrobu, místní lidové tradice, odívání, kuchyně a ochrana přírody. Dlouho pozapomenutý cíp naší vlasti se tak probudil k životu.
Duchovní rozměr tomuto místu vždy dodávala Boží muka na zdejším rozcestí. Ta však byla v minulosti silně poškozena a nakonec úplně odstraněna. Součástí projektu se proto stala i obnova této drobné církevní památky. Nový podstavec je vytesán z hořického pískovce a opatřen letopočtem 2009. Původní litinový kříž zrestauroval a tělo Krista pozlatil sochař a restaurátor Karel Meloun.
Při vstupu na naučnou stezku, i na několika dalších místech podél stezky, jsou návštěvníkům k dispozici odpočinková místa opatřená masivními dřevěnými prvky a odpadkovými koši. Celá trasa je jen mírně svažitá, působí přehledně, klidně a pohodově, takže je celoročně vhodná i pro méně zdatné turisty, rodiny s dětmi, či seniory.
Pokud by návštěvník chtěl projít všechna krásná místa naší vlasti, uchodil by si nohy. Ale určitě nepochybí, zamíří-li k nám, na Podřipsko.
Jistě si vzpomínáte, že letošní 15. srpen byl v naší vesnici ve znamení filmu. Už od brzkého rána se hřiště Na Skalce začalo zaplňovat nákladními i osobními automobily a nejrůznější technikou. Pomalu tu vznikalo malé „městečko“ s občerstvovací stanicí (lidmi od filmu zvanou catering), maskérnou, kostymérnou, rekvizitár-nou, mobilními záchody, boxy pro zvířata, stanovištěm pro opravdový královský kočár a mnohým dalším.
Všichni, kteří jsme se přišli se zvědavostí sobě vlastní podívat na „cvrkot“ kolem natáčení klasické romantické pohádky Tři bratři pod režijním vedením oscarového Jana Svěráka, udivilo, kolik lidí se „na place“ pohybuje. Všichni ti důležití lidé - kameramani, osvětlovači, maskéři, rekvizitáři, kostyméři, architekti, odborní poradci a kdo ví, kdo ještě, mají k ruce asistenty a ti zase svoje pomocníky. Jen režisér je jeden, klapka snad také, stejně jako skriptka. Filmový štáb zkrátka tvoří mnoho lidí. Píšu-li mnoho, myslím tím opravdu mnoho.
A zdá se nám také, že se stále nic neděje, jen se čeká. Ale to je omyl. Každý má svůj úkol, pro nás „čumily“ (s odpuštěním) málo zřejmý a „akční“. Chvíli trvá, než se na pole přilehlé k ledčické naučné stezce Praotce Čecha, která ve vznikajícím filmu má svou nezastupitelnou roli, navezou a do „panáků“ nastavějí snopy obilí a přiženou ochočené husy. Aby to vypadalo dost pohádkově a jako ze starých časů. Pak nastává problém, kdy se jeden z představitelů vesnického chasníka „pere“ s kosou. Přivolaný odborný poradce tedy radí, aby s „nářadím“ tak nemlátil a nemáchal, ale snažil se sekat „přes patku“. Chudák sekáč netuší, co to ta patka je, a tak přicházejí další zasvěcené rady a několik (skoro marných) pokusů „posíci“ pár klasů. Naši zkušení ledčičtí muži, kteří vše s potutelným úsměvem pozorují, znalecky poznamenávají, že by to zvládli „levou zadní“, jen kdyby je k tomu někdo pustil.
Na plac postupně přicházejí další účinkující – malé husopasky, pohrabovačky, vazačky snopů a pak mladý muž vedoucí na provaze velikánské zvíře. A tehdy jsem poprvé v životě uviděla živého vola. Tedy, abych byla přesná, volů jsem v životě potkala několik, ale toho opravdového ještě nikdy. Velmi mě překvapilo, jak je to obrovský a mohutný tvor. Doslova tank živočišné říše. Pro představu čtenářů: jako by stály dvě krávy těsně vedle sebe a ještě jedna jim ležela na zádech. Nelžu. Všechny nás také rozesmála poznámka jedné místní babičky. Ta svou vnučku poučovala, že tenhle vůl je opravdu veliký a že tedy asi bude „chovný“. Na což zareagoval jeho „páníček“ slovy: „Jedinej chovnej jsem tady já.“
Po dlouhých minutách pod pražícím sluncem, kdy se zkoušelo to a ono, kdy jeden z asistentů dokonce „představoval“ jedoucí kočár (to aby se tím skutečným po cestě nemuselo „vendlovat“ sem – tam), aby „jásající“ vesničané věděli, kdy a jak mávat panu králi, který, až kamera „pojede na ostro“, bude v tom kočáře sedět.
Po nějaké té půlhodince, když už konečně každý ví, co a jak, přiváží auto od cateringu herce Davida Matáska a Kamila Halbicha. Ti po náležitém zušlechtění přítomnými kostymérkami usedají do kočáru. Jan Svěrák vykřikne: „Akce!“ a my se staneme svědky natočení několika okamžiků filmu. Všechno se ještě opakuje a poté znova. V ten moment si říkám: „Tak tedy, hérečka bych být nechtěla.“
Když se připravoval další záběr, začaly pomalu řídnout naše laické řady, až jsme nakonec odešli všichni. Unavení, zpocení a plni dojmů. Jak se výpravná pohádka povedla, se dozvíme až za rok. Ledčice prý budou uvedeny v titulcích nového filmu. Naši naučnou stezku, lemovanou mladou alejí stromů, si vybral sám pan režisér, když ji z dálnice viděl v její plné kráse. Jak nám svěřil „lokační manažer“ Martin Vitouš, doslova prý řekl: „Tuhle cestu chci, ta je ta pravá.“ Tak ji má a na věky ji také „zvěčnil“ na filmový pás. Jen Říp se do filmu nedostane. Jeho monumentálnost nahradí „naklíčovaný“ zámek Hluboká. Inu, dějí se věci…
Závěrem bychom si měli říci, o čem že ta nová pohádka bude. Scénář, který napsal Zdeněk Svěrák, pro-pojuje tři klasické pohádky a tedy i tři příběhy (Červenou karkulku, Šípkovou Růženku, O dvanácti měsíčkách), které prožijí bratři Jan (Tomáš Klus), Pepa (Vojtěch Dyk) a Matěj (Zdeněk Piškula). Ti se vydají do světa, aby se zbavili svých špatných vlastností. V pohádce se bude hodně vtipkovat, ještě více zpívat a všechno nakonec dobře dopadne. Jak by ne, když autor scénáře, Svěrák – otec, použil své a Uhlířovy minioperky napsané před časem pro Národní divadlo. Kromě uvedených hlavních představitelů uvidíme také Ivanu Chýlkovou, Jiřího Lábuse, Davida Matáska, Zuzanu Norisovou, Oldřicha Kaisera, Miroslava Táborského, Kamila Halbicha a mnohé další.
Roli vypravěče si „střihne“ sám Zdeněk Svěrák. Také už se těšíte?