Současná společnost je zaměřena na mládí, výkon a úspěch. Starší lidé jsou stále zvětšující se skupinou populace, která často bývá přehlížena, pociťována jako přítěž, nebo i necitlivě manipulována. Neumíme-li vnímat tento věk jinak, než jako „dohasínání“ a mládí pak jako přípravu na „to, co teprve přijde“, kde je potom ten „skutečný život“?
Těžko říct, jak kdo nahlíží na tento stav, ale při každodenním styku s ledčickými seniory je vidět, že to vůbec nejsou staříci a stařenky drobící z nudy vrabcům. Mají obrovsky mladého ducha, šarm a „pamatováka“, o jakém by se těm později narozeným mohlo kolikrát jen zdát. Ti „sátiletí“ „kluci a holky“ mají jen víc vrásek a třeba jim tolik neslouží nohy, ale o to, co se v Ledčicích děje, projevují nepředstíraný zájem. Na občasná setkávání jich chodí stále více a je na nich znát, jak je těší, že mohou být spolu. Jak jim duše pookřeje.
Samozřejmě, že vzpomínají na to, co bylo. Vždyť byli mladí. Z jejich vzpomínek však nečiší závist a zloba. Dnes téměř nevídaná věc! Také díky našim seniorům nezapadnou do zapomnění dobové poznatky a reálie, z nichž je pak čerpáno do tisku o Ledčicích,do Ledčických novinek, při výstavách, nebo na webových stránkách naší obce.
Ale vraťme se k počátkům Senior klubu. Impulsem k jeho vzniku byl rok 1999, Světový rok seniorů, věnovaný problémům stáří, jeho bolestem a potřebám. Ale také opomíjenému tématu - vztahu dětí a mladých lidí k seniorům. To proto, aby si dostatečně všímali, co jejich starší spoluobčany trápí, přebírali ochotně nesmírné zkušenosti, které mají a které mnohdy ti mladší ani nechtějí vyslechnout.
V roce 1999 se Ledčice zúčastlily soutěže " Obec seniorům", ve které získaly ocenění od Svazu měst a obcí. Tehdy také starší spoluobčané pomohli radou i příspěvky při pořádání první velké výstavy o historii naší podřipské vesnice. Tenkrát děti malovaly obrázky na téma "Dědeček, babička a já", nebo "Až budu starý". Vzácně se shodly na tom, že nejhůře je člověku , když je sám.
Setkávání dříve narozených se od té doby v nepravidelně pořádaných "Senior klubech" odehrávají za výtečné nálady, při kávě a občerstvení. Úvod bývá vždy "pracovní". Při něm ledčičtí senioři například dali "dohromady" všechna místa, kde ve vesnici působili řemeslníci, sestavili přehled pomístních názvů, popovídali o místních hospodách, poutích do Staré Boleslavi, prohlédli dobové školní fotografie, „identifikovali“ tehdejší děti a vůbec vzpomínali na doby minulé.
„Poučení“ a osvěty se seniorům dostává formou besed, přednášek a vyprávění. Vzpomeňme třeba spolupráce s Regionálním muzeem v Mělníku, díky níž se mohli seznámit např. s archeologickými výzkumy v našem regionu, se životem knížete Václava, s řadou podřipských lidových tradic nebo s dalekou Indií. Za zmínku stojí na příklad společenské setkání „Vánoce nanečisto“, účast na divadelních představeních, rehabilitačních cvičení, zájezdech a pod, pořádaných Obecním úřadem či spolky.
Když posezení doprovází živá hudby, není nikoho, kdo by si s chutí nezazpíval. Na jednom ze setkáních si senioři několika písničkami připomněli úmrtí největšího českého „hitmejkra“ Karla Hašlera. Snad všem mluvila z duše jeho nadčasová slova: „Byli jsme a budem páni a ne hloupí tulipáni. Věřme v sílu svou a píli, neklesejme ani chvíli. Neboť ti, kdo hlavu věší, zbabělci jsou a ne Češi.“ Po písničkách, po společném vzpomínání a poklábosení se senioři rozcházejí ve výtečné náladě s tím, že se jim setkání líbilo a určitě chtějí brzy další. To mluví samo za sebe.
Věříme, že naši starší spoluobčané se, ostatně jako kdykoliv před tím, aktivně zúčastní i dalších kulturních aktivit. Jen tak bude náplň jejich dnů pestřejší a radostnější.