Česky English Deutsch Netherlands

Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > Kostel sv.Václava > Zasvěcení kostela sv.Václavu

Zasvěcení kostela sv.Václavu, ochránci naší vesnice


"Swaty Waclawe, wewodo Czeske zemye,kneze nasschie,
pross za ny Boha, swateho Ducha, Kyrieleyson.
„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,
pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.“


    Zpěv toho nejstaršího svatováclavského chorálu dodnes zaznívá v našich kostelech.Kdo byl muž, k němuž se Čechové obraceli v těch nejtěžších chvílích a jehož oslavovali v dobách vítězství? Proč se právě on stal hlavním patronem a symbolem našeho národa a vlasti? Proč právě jemu byly zasvěceny mnohé svatostánky, mezi nimi i katolický kostel v Ledčicích?
  Spolehlivé historické prameny nám toho o jeho životě mnoho neříkají. Narodit se měl někdy kolem roku 907 přemyslovskému knížeti Vratislavovi a pohanské ženě Drahomíře. Na Václavovu výchovu však měla rozhodující vliv jeho babička, kněžna Ludmila, pocházející z bohatého domu vladyky kmene Pšovanů, Slavibora. Ta mu otevřela svět staroslověnských knih. Legenda „Crescente fi de christiana“, napsaná zřejmě po roce 974 mantovským biskupem Gumpoldem, praví, že moudrý Vratislav poslal svého syna, kněžice Václava, aby se na hradišti Budeč, „maje rozum bystrou chápavostí nadaný“, naučil žaltáři a knihám v jazyce slovanském a latinském od jakéhosi kněze jménem Ucen. Rozsah Václavova vzdělání byl úctyhodný. Když dospěl, ujal se vlády v Čechách (pravděpodobně v roce 924). Letopisy jej líčí jako mírného a příkladně zbožného vladaře. Propouštěl vězně, pomáhal chudým, utěšoval nemocné, pracoval na vinici, sklízel obilí, pekl hostie. Je považován za jednoho z prvních sjednotitelů Čech. Je historicky prokázáno, že vojenskou silou připojil pod svou vládu území kouřimského knížete. Přesto jeho země vzkvétala a žila v míru. Bylo to také tím, že vyřešil vztahy s mnohem větší a početnější německou říší. Zavázal se pravidelně platit jejímu vládci, Jindřichu I. Ptáčníkovi, roční poplatek sto dvaceti volů a pěti set hřiven stříbra, což mu bylo vyčítáno jako zbabělost. Spíše však správně odhadl možnosti obou stran a prozíravě se rozhodl pro mírové řešení. Rozpoznal, kdy je třeba chopit se meče a kdy uzavírat smlouvy, aby se mladý stát mohl v klidu a pokoji zformovat a upevnit. To ho nakonec stálo život. Po hostině na staroboleslavském hradě 28. 9. 935 (nebo snad 929), jej za tuto „slabost“ nechal zavraždit svými společníky Titem, Česťou, Tužou a Hněvsou vlastní bratr Boleslav, kterému se za tento čin dostalo přídomku Ukrutný. Tak byl vlastně uskutečněn první atentát v našich dějinách. Nutno však říci, že nikoliv vítězný Boleslav, který poté vládl plných 37 let (některé prameny uvádějí dokonce 43 let), kdy sice nějaký čas vzdoroval německému císaři Otovi, ale nakonec byl přinucen odvádět stejné platby, ale ubitý Václav, se stal národním hrdinou a patronem, ochráncem, své země. Známá Svatováclavská legenda byla častokrát opisována a stala se podkladem pro další autory (dokonce i pro Karla IV.), takže ověřit si její pravdivost, je prakticky nemožné. Přesto v ní dodnes nacházíme hodnoty, myšlenky a podněty, které mají smysl a platnost stále.
   V ledčickém kostele nám světce připomíná hlavní oltářní obraz, freska od Jeronýma Costy, který zachycuje moment zavraždění Václava u brány kostela Kosmy a Damiána a rozměrné plátno knížete s anděly, které namaloval profesor Dítě.
   Svatého Václava dnes najdeme také na dvacetikorunové minci. Rytec na ni zpodobnil postavu knížete v plné zbroji sedícího na koni. Jsou tu i známá slova tisíc let staré motlitby: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.“ Věřme, že ani ve třetím tisíciletí neodepře náš patron svou podporu a ochranu české zemi a že úcta k němu tu nikdy nevymizí.        
    Veliký vliv na Václava měla jeho babička Ludmila. Ludmila je vůbec první žena v naší historii, kterou známe jménem, první kněžna, první opravdu významná osobnost tehdejších „mužských dějin“ a první oběť politické vraždy. Protože také ona neoddělitelně patří k našemu regionu, napíšu něco málo i o ní. Narodila se někdy kolem roku 860 do krásného a bohatého domu vladyky kmene Pšovanů, Slavibora. Pšované obývali území dnešního Mělnicka. Ve staroslověnské Svatá Ludmila Dalimilově kronice ze 14. století se píše:

TO JEST BYLA ŽENA BOŘIVOJOVA
A KNĚŽNA ZE PŠOVA,
JEMUŽ TEHDY PŠOV DIECHU,
TÉMUŽ POTOM MĚLNÍK VZDEICHU.

   Jako čtrnáctiletou si Ludmilu zvolil za ženu náš první historicky doložený kníže Bořivoj. Roku 874 společně přijali svatý křest z rukou samotného věrozvěsta Metoděje, protože když navštívili knížete Svatopluka na Velké Moravě, bylo jim, jako nevěřícím „psům“ prostřeno na podlahu a zapovězeno jíst s ostatními u stolu. Při křtu prý kněžna Ludmila obdržela zlaté Palladium země České jako Metodějův dar. Mladým manželům zachutnalo i moravské víno, a tak Ludmila požádala Svatopluka o sazenice vinné révy. Ty pak nechala vysázet u Nedomic. Na této vinici měl podle pověsti pracovat i její vnuk, kníže Václav. Dodnes se vinici říká Svatováclavská a dodnes se na Mělníku vyrábí víno jménem Ludmila.
   Bořivoj po návratu z Moravy nechal postavit první kostel na našem území. Nese jméno svatého Klimenta a dosud stojí na Levém Hradci. Ludmila s manželem žila čtrnáct let a dala mu tři syny a tři dcery. Po Bořivojově smrti (zemřel asi jako šestatřicetiletý) zůstala plných třicet let vdovou. V zemi postupně vládli jejich synové, Spytihněv I. a Vratislav I. O vládě staršího Spytihněva se neví mnoho, snad jen to, že složil vazalský slib knížeti Arnulfovi. Vratislav vládl pouze šest let. Roku 906 se oženil s pohanskou dívkou Drahomírou z polabského kmene Stodoranů, s níž měl čtyři dcery a tři syny – Václava, Boleslava a Spytihněva II. Zemřel velmi záhy, ve třiatřiceti letech. Vlády se měl ujmout jeho syn Václav, ale protože byl ještě nezletilý, asi čtrnáctiletý, tak ho zastoupila matka Drahomíra.
    Ovdovělá Ludmila si ze všech vnuků nejvíce oblíbila právě Václava. Vychovávala ho k dobrotě, lásce a v křesťanském duchu. Drahomíra ale na stárnoucí ženu žárlila a chtěla se jí zbavit. Ludmila se proto raději rozhodla odejít do ústraní svého sídla na Tetíně a tam v klidu dožít. S tím se prý ale panovačná Drahomíra nespokojila. Traduje se, že najala dva vrahy, Tunnu a Gomona, kteří na hrad 15. 9. 921 vnikli a Ludmilu přepadli. Stařenka si přála zemřít v krvi jako mučednice, a tak v poslední chvíli svého života zločince prosila, aby jí sťali hlavu mečem. Vrahové však Ludmilino poslední přání nesplnili a uškrtili ji jejím vlastním závojem.
   Když se vnuk Václav ujal vlády, nechal přenést ostatky této laskavé a milosrdné „matky chudých“, jak jí lidé říkali, z Tetína do Prahy. Zde je pochována v chrámu sv. Jiří.